Je mi velkou ctí, že web Et in Acradia Ego může jako první zveřejnit českou recenzi na knihu Ch. Paoliniho - Brisingr. Ten, kdo pravidelně navštěvuje tyto stránky, se asi dovtípil, že Christopher Paolini nepatří k mým oblíbencům, což je nepochybně pravda, ale v žádném případě jsem k Brisingru nepřistupoval s nějakou záští či pohrdáním. Právě naopak! Do Brisingru jsem vkládal veliké naděje, protože autor se konečně uchýlil k vlastnímu příběhu a přestal bezostyšně vykrádat příběhovou linku Hvězdných válek. Ano, předchozí díly této série o Dračích Jezdcích, Eragon a Eldest, byly ubohou vykradenou fraškou, kde byl příběh Hvězdných válek vsazen do Tolkienovy Středozemě - to je fakt, axiom, nezpochybnitelná pravda. Čekal jsem proto na Brisingr s velkou nadějí a očekáváním, protože v této sedmi set stránkové knize se mělo ukázat, jak Paolini dokáže zaujmout čtenáře i bez toho, aby vykrádal dílo George Lucase. Když se pak dostala do rukou anglická verze Brisingru, zaplesal jsem radostí a vrhl se po hlavě do čtení...radost mě upustila už po prvních třech stránkách...

Ano, už první kapitola je velice nudná a nezáživná, popisující krajinu jež obklopuje Helgrind a dále, jak se z Eragona, prostého sedláčka, stává super bijec a nadčlověk. Vzápětí však se tento polobůh zdráhá použít magii, protože se bojí střetu s cháskou zlých mrzáků. A jsem zase u toho. Největší Achillova pata Christophera Paoliniho je právě logické uvažování a s tím spojené uvěřitelné jednání jeho postav. Brisingr je stejně jako jeho předchůdci protkán spoustou nesmyslů, špatně stavěných a hloupých dialogů a nereálných situací, které mohou na tváři přemýšlejících čtenářů navodit snad jen ironický úsměv.

Konec Eldestu se nesl ve znamení Hrotgarova úmrtí, ale Eragonovi i samotnému čtenáři je to šumafuk, protože autor si opět nedal práci s nějakým vykreslením vztahů a osobností jednotlivých postav. Brisingr se stejně jako předešlé knihy, avšak ještě s větším zaujetím, zabývá pouze Eragonem. Přímo až násilně čtenáři předkládá, jaký je Eragon mocný kluk a jak je nepřemožitelný ( není to nic překvapivého, když si domyslíme, že autor sám sebe staví právě do role Eragona ). A jakoby toho nebylo málo, Eragon se v průběhu knihy stává ještě silnějším díky Oromisově daru! Jde to vůbec? Popravdě řečeno, systém magie který byl vykraden ze Ságy Zeměmoří, autor natolik znetvořil, že každý zdatný kouzelníček může mít v Alagaesii sílu Všemohoucího. Tím Paolini sám sebe zahnal do kouta, což si kupodivu uvědomil ( pozdě ale přeci ) a v Brisingru se proto pokouší celý systém magie zrevidovat a přivádí na scénu všemožná omezení a zákazy. A při Eragonově větě: "Já jsem Dračí Jezdec, mám stejná práva jako každý král nebo královna!" už mi zůstával rozum stát. Jaký je, sakra, význam toho všeho? Svrhnout Galbatorixovu absolutní monarchii a opět nastolit militantní diktaturu Dračích jezdců?! Paolini vyhání čerta ďáblem.

Od příběhu jsem toho čekal mnoho...a nedostalo se mi zhola nic. Jediným "překvapením" je pouze Eragonův skutečný otec, nicméně každý drakofil už jsi stejně jeho totožnost dávno domyslel, takže to vůbec není žádné překvapení a celé to pouze ukazuje, jak zoufale předvídatelná ona Paoliniho šaráda je. Kéž by ale zůstalo jen u toho. Příběh je neuvěřitelně řídký a roztahaný, pokud by se totiž odstranilo všechno to bezcílné tlachání o vegetariánství, porovnávání svalů a trpaslíci ( u nich jsem opravdu usínal, to se nedalo vydržet, jak nudným se někdo může stát ), tak by vám ke shrnutí celého příběhu stačilo 120 stránek. Jenže Brisingr má těch stránek 784! To nejdůležitější je odsunuto kamsi do stínů Beorských hor a tak jsou čtenáři předkládány scény, které nemají žádný význam ani důležitost. A zase se ptám: "Jaký tohle má vůbec smysl? Co byl účel Eragonovi náhodné návštěvy u nějakého poustevníka, se kterým pokecal a zase odešel?" Těchto naprosto zbytečných scén je v Brisingru ohromné množství a Eragon jenom přechází z jedné scény do druhé, poněvadž příběh vůbec netvoří celek, je to jakoby někdo nahrubo poskládal pár diapozitivů. A to už vůbec nehovořím o bitvě mezi Murtaghem a Oromisem, jenž byla z příběhu úplně vynechána a čtenář se z druhé ruky pouze dozví její výsledek. A tohle má být epická fantasy?! Začínám litovat, že Paolini pro tentokrát zase nevykradl Hvězdné války, alespoň by si to ponechalo nějakou úroveň.