Dnes vám budu vyprávět příběh, a není to pohádka, o mojí návštěvě pobočky České spořitelny. Šlo o provedení té nejjednodušší transakce, vše v zásadě proběhlo hladce, přesto jsem z pobočky odcházel s pocitem hlupáka. Ještě než kohokoliv napadne začít mi nadávat, že si vše zasloužím, když jsem si zřídil účet právě u téhle banky, uvedu vás do situace. Účet jsem si založil už kdysi dávno, kdy jsem proto měl dobrý důvod. V současné době ho mám víceméně ze setrvačnosti, prakticky ho téměř nevyužívám (proto se mi na něj nevyplatí elektronické bankovnictví), ale kvůli komplikacím, které by to způsobilo, se mi nevyplatí ho zrušit. Vím, že v bance nemají rádi, když se za nimi chodí osobně. Maximálně se proto snaží, aby vás každá návštěva přišla pěkně draho. Protože ani já tam nechodím příliš rád, frekvence mých návštěv „Spořky“ je přibližně 1× za osmnáct měsíců. Udržování zůstatku v přijatelných mezích řeším velmi zřídkavým použitím karty. Při návštěvě pobočky České spořitelny jsem se řídil zkušenostmi z jiných bankovních ústavů, jejichž služeb využívám přece jen častěji a očekával jsem i jednání na určité úrovni, odpovídající (byť nevysokým) standardům fungování bankovních institucí v České republice. Jediné, co jsem potřeboval, bylo odeslat z jednoho účtu na druhý částku v řádech statisíců korun. Pro někoho měsíční kapesné pro pubertálního výrostka oslovujícího vás „tati“, pro mě částka, na kterou jsem se přece jen trochu nadřel. S vyplněným příkazem jsem proto minul sběrný box a zamířil k přepážce. Nejprve jsem musel počkat až slečna (nebo paní? byl to ten typ, u kterého se věk těžko odhaduje, něco mezi 25 a 45 lety) s kolegyní od vedlejší přepážky dořeší zápletku ze včerejšího dílu patrně nejstupidnější telenovely, kterou momentálně naše televize vysílají. Jejímu oblíbenému hrdinovi scénáristé zajisté museli provést něco hodně škaredého, protože šlehla pohledem nejprve na mě, poté na vyplněný bankovní příkaz a na moje „dobrý den“ odpověděla: „Copa to má bejt?“. Vysvětlil jsem jí, že se jedná o příkaz k úhradě na částku z mého pohledu ne úplně nízkou. „Si to hoďte do boxu, “ odvětila. Nakonec jsem dotyčnou dámu přesvědčil, aby příkaz přijala a potvrdila mi kopii. Na můj poslední dotaz, totiž do jaké částky je možné použít sběrný box, jsem se dozvěděl, že „do pěti set“. Rozhodl jsem se neprovokovat dotazem, zda má na mysli 500 korun a s přáním, abych sem pokud možno dalších osmnáct měsíců nemusel, jsem spořitelnu opustil. Musím se svěřit, že podobně „dobré“ zkušenosti mám i s dalšími „českými“ podniky. Třeba s Českými dráhami, Českou poštou nebo Českým Telecomem, který sice mazaně změnil identitu, ale jinak funguje pořád na stejných principech. Nezdá se vám, že mají názvy těchto firem něco společného? Ani na webu pana Čecháčka vám nebudeme tvrdit, že vše české je špatné. A o zkušenostech s fungováním některé z výše vyjmenovaných firem až někdy příště. Doporučené odkazy: Bankovní poplatky