Nebývá to sice vůbec pravidlem, ale občas k tomu přece jen dojde – existuje několik filmových pokračování, která jsou ještě lepší než první díl. Ukázkovým příkladem je právě Denní hlídka, pokračování Noční hlídky: více spletitý a jaksi „barevnější“ příběh, spousta zajímavých vedlejších postav, smršť špičkových triků a téměř nekončící akce – to všechno je důsledek úspěchu první Noční hlídky a o něco málo vyššího rozpočtu druhého dílu (něco okolo pěti milionů dolarů, což je stále neuvěřitelně směšná částka).

Denní hlídka je také na první pohled zábavnější, ačkoliv se zabývá fatálními tématy – v podstatě koncem světa. Je vidět, že oproti prvnímu filmu plánované trilogie bylo pokračování natáčeno s daleko větší lehkostí, zručností a samozřejmě i zkušenostmi. Jedná se o teprve třetí celovečerní film ruského režiséra Timura Bekmambetova a vzhledem k tomu, že ten první (The Arena, 2001) nestál slušně řečeno vůbec za nic, je viditelný posun skutečně obrovský.

Příběh Denní hlídky bezprostředně navazuje na události Noční hlídky a nijak se nenamáhá s žádným úvodem, znalost předchozího filmu prostě předpokládá. Díky tomu sice děj hned od začátku odsýpá neuvěřitelným tempem, na druhou stranu je velmi snadné se v něm ztratit, pokud člověk neviděl Noční hlídku naposledy před dvěma hodinami. V podstatě to ale moc nevadí, takový „hlídkový“ dvojfilm je jako stvořený pro libovolné odpoledne, večer nebo noc.

Hlavní postavou příběhu je opět Anton Gorodětskij, jeden z takzvaných Světlých Jiných. V Noční hlídce postupně ztratil, našel a zase ztratil svého syna Jegora, který se díky Antonově neuvážené manipulaci s křehkými nitkami osudu přidal na stranu Temných Jiných. Díky tomu naplnil prastaré proroctví o příchodů Velkého Jiného a konec světa se začal nebezpečně přibližovat.