Anketa největší Čech proběhla již před určitou dobou, ale důležitý je výsledek. Zajímalo by nás, jakou osobnost světových dějin by volili čtenáři Info-koktejlu, a proto jsme do druhého dílu tohoto dvojčlánku umístili anketu. Kdo je tedy podle Vás největší Čech?
Do tohoto přehledu jsme zařadili dvacítku osobností s největším počtem hlasů a vy můžete rozhodnout, který z nich je podle vás největším Čechem. Anketu najdete v příštím díle.Největší Čech byla anketa pořádaná Českou televizí v roce 2005, v níž se v sérii televizních pořadů volila „největší osobnost naší historie i současnosti“, definovaná jako „kdokoliv, kdo se narodil, žil nebo působil na území Čech, Moravy a Slezska, a kdo se zasloužil o společenství žijící na tomto území a významně ovlivnil jeho život“. Anketu ČT licencovala od televize BBC podle jejího pořadu Největší Britové (Greatest Britons) z r. 2002. Televizní pořady uváděl Marek Eben (který by se jinak rovněž umístil v první stovce, ale podle pravidel z ní byl vyřazen bez uvedení přesného místa).V Česku se bezprecedentně objevilo velké množství hlasů pro nikdy neexistujícího českého génia Járu Cimrmana; dokonce je možné, že Cimrman mezi nominovanými vedl. Po konzultaci s BBC však Česká televize účast fiktivní postavy zakázala (a data o počtu hlasů nezveřejnila). Tím vyvolala mezi částí veřejnosti odpor; objevila se dokonce internetová petice požadující povolení Cimrmanovy účasti v soutěži. Za zmínku rozhodně stojí, že v britské anketě se do první stovky dostal král Artuš, jenž je současnou vědou považován za ryze fiktivní postavu.
Smetana Bedřich, * 2. 3. 1824, † 12. 5. 1884, český skladatel; spolu s A. Dvořákem zakladatel české národní hudby. Od roku 1848 majitel hudebního ústavu v Praze, 1856 – 61 dirigent, klavírista a pedagog v Göteborgu. Od roku 1861 působil v Praze jako skladatel, dirigent, sbormistr, hudební kritik (Národní listy) a organizátor hudebního života. 1863 – 65 sbormistr Hlaholu, 1866 – 74 kapelník Prozatímního divadla v Praze. Vyvíjel činnost v Umělecké besedě. Vážné nervové onemocnění vedlo k úplnému ohluchnutí (1874). Od roku 1875 žil v Jabkenicích, zemřel v Praze. – Stoupenec radikálních demokratů, přítel F. Liszta. Využil principy Wagnerovy operní reformy, vytvořil však vlastní pojetí operního žánru. Z díla: opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, nedokončená Viola), symfonické básně (Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl, cyklus Má vlast), skladby klavírní (cykly polek, Lístky do památníku, Sny, České tance) a komorní (smyčcový kvartet Z mého života, dua pro housle a klavír Z domoviny), písně, sbory (zejm. mužské, nejznámější Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Věno), kantáta Česká píseň. V pozdním období života směřoval k dramatickému hudebnímu výrazu a k využití modernějších postupů v harmonii (II. smyčcový kvartet, Pražský karneval pro orchestr, poslední dvě opery, klavírní báseň Macbeth a čarodějnice).Zátopek Emil, * 19. 9. 1922, český atlet, vytrvalec; manžel D. Zátopkové. Olympijský vítěz v roce 1948 (10 km), 1952 (5, 10 km, maratón). Mistr Evropy 1950 (5, 10 km), 1954 (10 km). Držitel bronzové medaile z mistrovství světa 1954 (5 km). Osmnáctinásobný světový rekordman. Nejlepší sportovec světa 1949, 1952; v roce 1997 byl vyhlášen nejlepším atletem 20. století.Gott Karel, * 14. 7. 1939, český zpěvák; v letech 1964 – 67 člen hudebního divadla Apollo, spolupracoval s orchestrem L. Štaidla. Hrál a zpíval ve filmech (Kdyby tisíc klarinetů, Ta naše písnička česká, Slasti otce vlasti, Hvězda padá vzhůru, Romance za korunu), vystupuje koncertně i v televizi. Realizoval velké množství zvukových záznamů; v české gramofonové produkci dlouhodobě nejprodávanější interpret české populární hudby. V roce 1992 obdržel diamantovou desku Supraphonu za 13 miliónů prodaných zvukových nosičů. Z alb: Ro(c)ky mého mládí přináší evergreeny bílých i černých klasiků rokenrolu s českými texty; Svátek svátků (nazpíval spolu s E. Urbanovou). Jiří z Poděbrad, * 23. 4. 1420, † 22. 3. 1471, český král 1458 – 71. Vychováván v husitské orientaci. V roce 1434 se účastnil na straně panské jednoty bitvy u Lipan, 1438 se přiklonil k straně utrakvistů vedené Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna; 1444 její vůdce. 24. 6. 1448 strana na kutnohorském sněmu ustavena v jednotu. 3. 9. 1448 vojensky ovládl Prahu a dosáhl tak důležitého vítězství v politickém zápase s katolíky a umírněnými husity. 1452 zvolen na sněmu hlasy utrakvistů i katolíků zemským správcem, téhož roku přiměl ke kapitulaci Tábor a ukončil období jeho autonomního konfesijního postavení. Tím sjednoceny husitské síly v českých zemích na bázi kompaktát. 1453 byl potvrzen Jiří z Poděbrad Ladislavem Pohrobkem, novým českým králem, v úřadu zemského správce na dalších šest let. Po náhlé Ladislavově smrti zvolen 2. 3. 1458 rozhodnutím husitských i katolických stavů českým králem (z mezinárodního hlediska odvážné řešení, neboť podle evropského mínění byl kacíř). Po zdolání odporu ve vedlejších zemích české koruny vystupoval programově jako „král dvojího lidu“, tj. husitů i katolíků; opíral se přitom o kompaktáta jako základní zemský zákon a snažil se zlepšit hospodářské poměry. 1462 kompaktáta zrušena papežem. 1463 – 64 čelil nebezpečí mezinárodní izolace projektem, předpokládajícím vytvoření spolku evropských křesťanských panovníků, kteří by případné spory řešili mírovou cestou. 1465 ustavena zelenohorská jednota, sdružující nespokojenou katolickou šlechtu. 1466 jej vyhlásil papež Pavel II. za sesazeného z českého trůnu a vyzval ke křižácké válce proti husitům. 1467 proti králi povstala katolická šlechta a 1468 vstupil do války proti němu uherský panovník Matyáš Korvín, jehož česká opozice a katolické stavy vedlejších zemí zvolily 3. 5. 1469 v Olomouci českým králem. V průběhu války Jiří z Poděbrad zemřel.Palacký František, * 14. 6. 1798, † 26. 5. 1876, český historik a politik; zakladatel novodobého českého dějepisectví. První redaktor Časopisu společnosti vlasteneckého musea v Čechách. Stál u zrodu Matice české a Svatoboru 1862, spolku českých spisovatelů. Vytvořil projekt české encyklopedie, který uskutečnil jeho zeť F. L. Rieger jako Riegrův slovník naučný. V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze. Jako politik odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši, prosazoval austroslavistický program, požadující přeměnu mnohonárodnostní rakouské monarchie na federativní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil k hlavním stoupencům národní jednoty Čechů a Slováků. V roce 1863 jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem, založeným na přirozených historických právech národní samostatnosti, v němž nově formuloval české politické požadavky z roku 1848 (Idea státu rakouského). V monumentálních Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě navázal na Dobrovského kritickou metodu studia historických pramenů. Toto dílo koncipoval jako výklad filozofie českých dějin, jejichž smyslem byla svoboda a demokracie; vrchol spatřoval v husitství, které jako první v Evropě vyslovilo požadavek svobody svědomí, opírající se o prvotní křesťanské ideály. V duchu obrozenského preromantismu odvozoval národní svobodymilovnost a smysl pro demokratičnost již z prehistorie, která pro něho byla v zásadě pouze slovanská. Filozofie českých dějin byla podle něho osudově porušena bratrovražednou bitvou u Lipan. Ducha českých dějin oživilo až osvícenství a novým smyslem začalo naplňovat národní obrození, jehož dovršení Palacký považoval za svůj celoživotní úkol. Vydal soubor středověkých kronik Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Ve 20. letech 19. stol. zasáhl do sporů o českou prozódii spisem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (s P. J. Šafaříkem), věnoval se uměleckému překladu (Ossian, F. G. Klopstock), zabýval se literární teorií a estetikou (Přehled dějin krásovědy a její literatury). Vlastní teorii filozofické estetiky vysvětlil ve spise Krásověda čili O kráse a umění; své estetické, filozofické a literárně teoretické stati shrnul v trojdílném souboru Radhost.Přemysl II. Otakar, * 1233, † 26. 8. 1278, markrabě moravský od roku 1247, král český od 1253 (korunován 1261); syn Václava I. a Kunhuty Štaufské. 1247 šlechtou zvolen mladším králem. 1248 – 49 vedl povstání proti svému otci; byl poražen. 1251 zvolen vévodou rakouským. Svůj nárok stvrdil 1252 sňatkem s Markétou, dědičkou babenberských zemí. Boj s uherským králem Bélou IV. o babenberské dědictví vyvrcholil Přemyslovým vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu 1260. Poté získal další alpské země: Štýrsko, Korutany, Kraňsko a vindickou marku (dědictví po rodu Sponheimů), Pordenone a patriarchát akvilejský. V roce 1260 se rozvedl s Markétou Babenberskou (v důsledku nesouhlasu papeže Alexandra IV., aby Přemyslovi levobočci mohli dědit trůn) a 1261 uzavřel manželství s Kunhutou Uherskou, vnučkou Bély IV. V roce 1266 připojil k Čechám Chebsko a snažil se i o expanzi severovýchodním směrem. 1254 – 55 a 1267 – 68 se účastnil křížových výprav do Pruska. Na březích Baltu založil Königsberg (Královec) a snažil se získat Litvu. Pro malou podporu papežské kurie však tento plán neuskutečnil. V roce 1273 neuznal volbu Rudolfa Habsburského německým králem a postupně se dostával do politické izolace; vystupovali proti němu jeho nepřátelé i bývalí spojenci včetně papežské kurie, kterou po celou dobu vlády podporoval. 1275 prohlášen Rudolfem Habsburským za zbavena vlády a byla nad ním vyhlášena říšská klatba. Následně povstala šlechta alpských zemí i českého státu vedená Vítkovci a Přemysl II. Otakar musel přijmout bez boje podmínky německého krále (vídeňský mír 26. 11. 1276). Vzdal se vlády v alpských zemích i v Chebsku, Čechy a Moravu přijal od Rudolfa Habsburského v léno. Součástí dohody byla i svatební smlouva mezi Přemyslovými a Rudolfovými dětmi. V důsledku posilování královské moci se řada mocných českých šlechticů postavila proti králi, což přispělo k jeho pádu. Přemysl II. Otakar zahynul v bitvě na Moravském poli. – Za vlády Přemysla II. Otakara hospodářský rozvoj českého státu; zakládána města, podpora kolonizace. Přemysl II. Otakar založil zemský soud, kde byly vedeny zemské desky.Svatý Václav, * asi 907, † 28. 9. 935 (podle starší literatury 929), český kníže 924 – 935 (929) z rodu Přemyslovců, patron české země; syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry, která vládla v době jeho nezletilosti. Podporoval šíření křesťanství. Do Prahy nechal přenést ostatky sv. Ludmily, založil rotundu sv. Víta na Pražském hradě. Upevňoval moc přemyslovských panovníků v rámci Čech. V roce 929 byl poražen německým panovníkem Jindřichem I. Ptáčníkem (z české strany obnoveno placení tributu říši). Zavražděn svým bratrem Boleslavem I. ve Staré Boleslavi; podle písemných pramenů možná 929 či 935 (v současnosti uznáván rok 935). Důvodem vraždy pravděpodobně byla Václavova politická orientace (odklon od Bavorska a příklon k Sasku). Tělo Václavovo bylo přeneseno do Prahy do chrámu sv. Víta, který se stal centrem svatováclavského kultu. Od 10. stol. uctíván jako světec, nejprve v Čechách, poté v sousedních zemích. Život a jeho mučednická smrt zpracovány v četných legendách. Již v 10. stol. vznikly První staroslověnská legenda, latinsky psané Crescende fide, Gumpoldova legenda a zřejmě i legenda tzv. Kristiana. Od 2. poloviny 11. stol. měla svatováclavská úcta klíčové postavení v ideologii české státnosti. (Svatý Václav chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jen jeho dočasní nástupci.) Od doby Karla IV. se symbolem českého státu stala svatováclavská koruna, jíž byly podřízeny jednotlivé země koruny české. Píseň Svatý Václave, vévodo české země, byla ve středověku českou hymnou. Silný byl svatováclavský kult v baroku a v době národního obrození.Klaus Václav, * 19. 6. 1941, český ekonom a politik. Zaměřen na makroekonomické teorie, ekonomické modely, měnovou politiku, zastánce přísného monetarismu, stoupenec chicagské školy. Spoluautor modelu transformace české ekonomiky, zastánce přechodu k tržnímu hospodářství. V letech 1963 – 70 působil jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu Československé akademie věd, 1987 – 89 jako pracovník Prognostického ústavu ČSAV. 1990 – 91 předseda OF, od 1991 spoluzakladatel a předseda ODS. 1989 – 92 ministr financí, 1991 – 92 místopředseda vlády ČSFR, 1992 předseda vlády České republiky v rámci federace, 1993 – 1997 předseda vlády samostatné ČR. Z díla: Cesta k tržní ekonomice, Ekonomická věda a ekonomická reforma, O tvář zítřka.Heyrovský Jaroslav, * 20. 12. 1890, † 27. 3. 1967, český fyzikální chemik; profesor na Univerzitě Karlově v Praze, ředitel Polarografického ústavu Československé akademie věd v Praze. Zakladatel české elektrochemické školy. V roce 1922 objevil elektrolýzu kapkovou rtuťovou elektrodou, kterou nazval polarografie, a 1925 sestrojil (s M. Shikatou) polarograf, přístroj k registraci polarografických křivek. 1929 založil s E. Votočkem časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications. Nobelova cena v roce 1959 za objev polarografické metody a jejího využití v analytické chemii.Anežka Přemyslovna, * 20. 1. 1211, † 2. 3. 1282, česká abatyše z rodu Přemyslovců; dcera Přemysla I. Otakara a Konstancie Uherské. Vychována v cisterciáckém a v premonstrátském ženském klášteře. V útlém věku zasnoubena se synem císaře Friedricha II. Jindřichem, sňatek byl však ženichem zrušen. Po smrti Přemysla I. Otakara se Anežka nadchla učením sv. Františka, s jehož duchovní sestrou sv. Klárou vedla korespondenci. V Praze založila špitál a dvojitý klášter františkánů a klarisek. V roce 1234 přijala řeholní roucho a roli abatyše kláštera klarisek. U kurie bez výsledku prosazovala vlastní verzi ženské řehole. Zakladatelka mužského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, jediného původního českého řádu. Od středověku uctívána, 1874 blahoslavena a 12. 11. 1989 svatořečena.
