Druhý díl seriálu o největším Čechovi, tentokrát i s hlasovací anketou, ve které se můžete vy, čtenáři serveru Info-koktejl.cz vyjádřit k tomu, kdo je podle Vás největším Čechem.

Tento článek je pokračováním minulého dílu. Do tohoto přehledu jsme zařadili dvacítku osobností s největším počtem hlasů a vy můžete rozhodnout, který z nich je podle vás největším Čechem. Anketu naleznete na konci článku.

Karel IV., * 14. 5. 1316, † 29. 11. 1378, český a německý král od 1346, římskoněmecký císař od 1355 z dynastie Lucemburků. Nejvýznamnější evropský vládce pozdního středověku; nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně křtěný Václav, jméno Karel přijal při biřmování 1323. Čtyři manželky: 1323 – 48 Markéta, zv. Blanka z Valois, 1349 – 53 Anna Falcká, 1353 – 62 Anna Svídnická, od 1363 Alžběta Pomořanská; otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund, dále Jan, zv. Zhořelecký, a Anna, manželka anglického krále Richarda II. V souladu s lucemburskou tradicí vychováván od roku 1323 na francouzském královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, 1331 – 33 zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský pak od 1334; českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341. Od 40. let favorit papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. 11. 7. 1346 zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti král český, po skonu Ludvíka Bavora 1347 všeobecně uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České království jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. 7. 4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko. 1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem. Rezidencí Karla IV. byla Praha, o niž mimořádně pečoval. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7. 4. 1348 univerzitu, 1357 nechal postavit nový kamenný most přes Vltavu, přestavován byl královský palác na Pražském hradě i Vyšehrad, rozšířeno pražské opevnění. V německých oblastech říše se oblíbeným Karlovým místem stal Norimberk (Nürnberg), jako schránu pro říšské korunovační klenoty vybudoval hrad Karlštejn u Prahy. 1355 podnikl římskou cestu, během níž byl 6. 1. 1355 korunován v Miláně italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem římskoněmecké říše, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. V letech 1355 – 56 vydal Zlatou bulu, která měla platnost ústavního zákona, v Českém království neprošel pro odpor šlechty zákoník Maiestas Carolina. 1365 korunován v Arles králem arelatským, 1368 podnikl druhou římskou cestu, 1378 rokoval s francouzským králem Karlem V. o návratu papeže z Avignonu do Říma a o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Autor několika spisů, např. autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.Tomáš Garrigue Masaryk, * 7. 3. 1850, † 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétní logiky, Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse ohrožující moderního člověka. V roce 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1893 redaktor); v něm v roce 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů („čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy“). 1893 – 1914 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (viz též antisemitismus) angažoval v hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I – II. Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou (sdruženou kolem založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen mladočeské strany (1891 – 93 za ni poslanec říšské rady); 1900 spoluzakladatel a poté vůdce České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec říšské rady). Programu české společnosti se týkají především jeho spisy Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: zdůrazňující konzinuitu humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a „revolucí hlav a srdcí“. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor) a stanul v čele československého zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem ČSR. Po roce 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel zejména svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem skupiny Hradu. 14. 12. 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů. Svou koncepci československého státu v kontextu celosvětového vývoje vyložil ve spisech Světová revoluce (1925) a Nová Evropa (1920). Masarykovy názory a postoje měly významný vliv na české filozofické myšlení, na českou a slovenskou inteligenci, kulturu i politický život. Jeho ideový a mravní odkaz se stal oporou československých demokratických sil v zápase s nacismem i komunismem, a proto byl v době německé okupace i za komunistického režimu oficiálně tabuizován.Havel Václav, * 5. 10. 1936, český politik a dramatik. Při zaměstnání vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. 1965 člen a 1968 – 69 předseda redakční rady časopisu Tvář. 1961 – 68 dramaturg Divadla Na zábradlí. V roce 1967 v projevu na IV. sjezdu svazu spisovatelů kritizoval diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod komunistickým režimem. 1968 předseda Kruhu nezávislých spisovatelů. Po roce 1968 byl donucen odejít z divadla; určitý čas pracoval jako dělník, současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Přispíval do samizdatových edic a do Lidových novin a dalších periodik. Spoluzakladatel a jeden z prvních signatářů a mluvčích Charty 77. V 70. a 80. letech několikrát vězněn, naposled v roce 1989 za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu. V létě 1989 iniciátor petice Několik vět. V listopadu 1989 vedoucí osobnost opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu; spoluzakladatel Občanského fóra. Po abdikaci G. Husáka byl 29. 12. 1989 zvolen prezidentem ČSSR, opakovaně v červenci 1990 ČSFR; rezignoval v červenci 1992 v souvislosti s rozpadem státu. V únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky. Má velkou autoritu mezi spoluobčany i autoritu mezinárodní; nositel řady mezinárodních ocenění. Hlavní díla: Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace; eseje Slovo o slovu, Moc bezmocných, O lidskou identitu, Do různých stran, Letní přemítání; korespondence z vězení Dopisy Olze.Jan Amos Komenský, * 28. 3. 1592, † 15. 11. 1670, český pedagog, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel; kněz a poslední biskup jednoty bratrské (od 1648). Po studiích na bratrské škole v Přerově, na Akademii v Herbornu a na univerzitě v Heidelbergu od 1614 správce bratrské školy a od 1616 duchovní v Přerově, 1618 – 21 ve Fulneku. Od roku 1621 se ukrýval; v těžké politické situaci a po osobní tragédii (smrt ženy a dvou dětí) sepsal sociálně alegorické a kritické dílo Labyrint světa a ráj srdce. Jako uznávaný učenec se stal politickým mluvčím pobělohorské emigrace; snažil se dosáhnout intervence protestantských mocností ve prospěch české reformace. Pocity beznaděje po uzavření vestfálského míru 1648 a po smrti druhé manželky vyjádřil ve spise Kšaft umírající matky jednoty bratrské. V letech 1628 – 42, 1648 – 50 a 1654 – 56 žil s rodinou v polském Lešnu, 1642 – 46 v pruském, Švédy ovládaném Elblągu (aby reformoval švédské školství), 1650 – 54 (z podobných důvodů) v uherském Blatném Potoku (Sárospatak). Po vypálení Lešna 1656 žil v Amsterdamu; pohřben v Naardenu. – Komenský spojuje domácí reformační tradici s evropským náboženským i filozofickým myšlením (J. Böhme, Mikuláš Kusánský, F. Bacon, T. Campanella aj.); jeho dílo je hluboce humanistickou odpovědí na problémy soudobé společnosti (sužované třicetiletou válkou), na národní tragédii i na osobní zkušenosti z exulantského života. Usiloval o sjednocení veškerého lidského vědění na jediném základě („všemoudrost“ – pansofie). Nejvýznamnější filozofické dílo Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (v úplnosti nalezena v rukopise až 1935) pojednává o „lidských věcech“, o jejich narušení a o možnosti všeobecného osvícení. Na základě novoplatónské emanační teorie dělí svět na čtyři stupně (sestupně od světa možného až po upadlý svět hmotný); oproti tradičnímu pojetí však hmotným světem řada nekončí, ale stává se vzestupnou prostřednictvím světa lidské dovednosti, přes svět mravnosti až ke světu duchovnímu. Lidstvo má být sjednoceno na základě vědy všem přístupné a společné a na základě víry. Pedagogické dílo řeší všeobecné i některé speciální pedagogické a didaktické otázky. Základním didaktickým požadavkem je přirozenost, tj. požadavek, aby se výchova vzdala násilných metod a respektovala přirozený rozvoj dítěte. V díle Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) se pokusil o sjednocení veškerého lidského vědění na jednom základě. Další didaktické spisy: Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus) a Škola hrou. Ve Velké didaktice (Didaktika Magna) vypracoval ucelený systém školské soustavy, mj. utvořil typologii vyjadřující přirozené rozdíly mezi dětmi, které je třeba respektovat.Jan Žižka z Trocnova, * kolem 1360, † 11. 10. 1424, český válečník, husitský vojevůdce. Pochází ze zemanské rodiny (syn Řehoře a Jany). O prvních 40 letech jeho života se zachovaly pouze torzovité zprávy; asi v letech 1406 – 09 příslušel do ozbrojené lapkovské družiny, v roce 1409 obdržel od krále Václava IV. amnestní list a v letech 1410 – 11 bojoval spolu s moravským šlechticem Janem Sokolem z Lamberka († 1410) na polsko-litevské straně proti řádu německých rytířů. V roce 1412 vstoupil do služby na pražském královském dvoře. Dne 30. 7. 1419 se podílel na novoměstské defenestraci, v roce 1419 odešel s dalšími radikálně smýšlejícími husity do Plzně a v jejím okolí (Štěnovice, Nekmíř) svedl první vítězné bitvy. V březnu 1420 byl donucen opustit Plzeň, při přesunu na nově založený Tábor porazil 25. 3. katolické oddíly u Sudoměře. Táborská strana ho zvolila jedním ze čtyř hejtmanů a v této funkci slavil další vojenské úspěchy. V roce 1420 se zasloužil o úspěšnou obranu Prahy proti první křížové výpravě (vítězná bitva na Vítkově dne 14. 7.). V roce 1421 se podílel na likvidaci sektářů v Táboře, v červnu byl zvolen sněmem čáslavským do dvacetičlenné prozatímní vlády. Při dobývání hradu Rábí v roce 1421 utrpěl těžké zranění oka. V letech 1421 – 22 se účastnil vojenských operací v prostoru mezi Kolínem, Kutnou Horou a Německým (Havlíčkovým) Brodem proti druhé křížové výpravě, donutil Zikmunda Lucemburského opustit Čechy. Na přelomu let 1422 – 23 se názorově rozešel s tábory, odešel do východních Čech, kde založil vlastní husitský svaz se stálým polním vojskem (jeho programem byl Žižkův vojenský řád). Ve východočeském prostoru bojoval proti Čeňkovi z Vartenberka, jehož porazil u Hořic (duben 1423) a v létě téhož roku se zmocnil Hradce Králové. Pokus umírněné husitské šlechty a Pražanů porazit Žižku skončil nezdarem (bitva u Strauchova dvora dne 4. 8. 1423), ale na podzim 1423 vedl k ustavení kališnicko-katolické aliance, namířené proti Žižkovi. V první pol. roku 1424 získal Žižka na svou stranu část táborských spojenců, města Klatovy, Žatec i Louny a alianci porazil u Malešova (dne 7. 6. 1424), ovládl Kutnou Horu, Kouřim, Český Brod, Nymburk a pomýšlel na dobytí Prahy. S jejími představiteli se však v září 1424 usmířil. Zemřel během vojenského tažení u Přibyslavi. Je tvůrcem vojenské defenzívní taktiky opírající se o vozovou hradbu. Viz též vojenství husitské.Jan Werich, * 6. 2. 1905, † 31. 10. 1980, český herec, dramatik a prozaik. V roce 1927 napsal s J. Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou. S touto inscenací vstoupili do Osvobozeného divadla a společně napsali řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů aj.), v kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Živelnou klaunskou komiku uplatnil Werich rovněž v řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigroval s J. Voskovcem a J. Ježkem do USA. Po 2. světové válce se pokusil s J. Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 61 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Uspořená libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). Je autorem esejů, povídek a pohádek (Fimfárum, Italské prázdniny, Potlach).Jan Hus, * asi 1371, † 6. 7. 1415, český reformátor. Pocházel zřejmě z Husince u Prachatic; od roku 1390 studoval na univerzitě v Praze, 1393 bakalář a 1396 mistr svobodných umění, 1404 bakalář teologie, od roku 1398 sám vyučoval na artistické fakultě. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, 1401 – 02 děkan artistické fakulty, od 1402 kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, 1409 – 10 rektor univerzity v Praze. Představitel a vůdce českého reformního hnutí, usilujícího o nápravu křesťanské církve a společnosti důsledným respektováním novozákonních ideálů. V tomto mu byl vzorem anglický myslitel J. Viklef, jehož názory o nutnosti zbavit církev pozemkového majetku zásahem světské moci a obnovení jejího apoštolského poslání sdílel. Získal podporu vlivných kruhů, včetně předních osobností královského dvora Václava IV., i části pražského obyvatelstva. Od roku 1408 měl on i jeho přívrženci stále častější konflikty s ideovými protivníky, mezi než patřili především němečtí mistři na univerzitě v Praze a česká církevní hierarchie. Vydáním Dekretu kutnohorského 18. 1. 1409, kterým Václav IV. zajistil českému univerzitnímu národu hlasovací převahu, reformní skupina v čele s Husem v zápase o pražskou univerzitu zvítězila. V roce 1410 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka dal spálit exempláře Viklefových spisů, což byl počátek kampaně proti Husovi, jenž odmítl předvolání k procesu před římskou kurii. V roce 1412 po protiodpustkové aféře ztratil podporu Václava IV. a po vyhlášení interdiktu nad Prahou 1412 opustil město a žil pod ochranou šlechtických příznivců na venkově, nejprve na Kozím hrádku u Sezimova Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka, odkud v říjnu 1414 odjel na obecný koncil do Kostnice; zde byl v listopadu 1414 uvězněn a poté postaven před koncilní soud, který shledal některé články jeho učení kacířskými. Když Hus odmítl své názory odvolat, byl odsouzen a upálen. Jeho smrt posílila v českých zemích reformní hnutí, jež přerostlo v husitskou revoluci. Autor spisů, z nichž nejvýznamnější byly Knížky o svatokupectví – kritika fiskalismu římské církve, Vyloženie sv. čtení nedělních (Postila), O poznání cesty pravé k spasení (Dcerka), O šesti bludech a De ecclesia (O církvi), v níž křesťanskou církev nechápe jako instituci, nýbrž jako společenství věřících, řídících se Božím zákonem a předurčených ke spasení. Oproti latině vyzdvihoval úlohu mateřského jazyka; ve snaze přiblížit jej lidu zjednodušil český pravopis, zavedl diakritická znaménka. Velký ohlas měly jeho listy; autorství spisu De ortographia Bohemica (O českém pravopise) je nejisté.Antonín Dvořák, * 8. 9. 1841, † 1. 5. 1904, český skladatel; profesor a od roku 1901 ředitel konzervatoře v Praze, dr. h. c. Univerzity Karlovy v Praze a univerzity v Cambridgi. Spolu s B. Smetanou zakladatel české moderní hudby. Po otci se vyučil řezníkem. Po dokončení varhanické školy v Praze působil jako violista v kapele K. Komzáka, s níž přešel do orchestru Prozatímního divadla (1862 – 71). V letech 1874 – 77 varhaník u sv. Vojtěcha v Praze. 1878 vyšly u nakladatele F. A. Simrocka v Berlíně Moravské dvojzpěvy a I. řada Slovanských tanců (k vydání došlo po doporučujícím zásahu J. Brahmse). Od roku 1878 Dvořák svá díla také sám interpretoval jako klavírista a dirigent. 1884 – 96 podnikl devět uměleckých zájezdů do Velké Británie, kde řídil své skladby, 1892 – 95 ředitel Národní konzervatoře v New Yorku. Od roku 1895 působil opět v Praze. Od 1891 profesor skladby na pražské konzervatoři; k jeho žákům patří V. Novák, J. Suk, O. Nedbal, R. Karel. Těžiště tvorby je ve skladbách symfonických. Z díla: devět symfonií (1. c moll Zlonické zvony, 2. B dur, 3. Es dur, 4. d moll, 5. F dur, 6. D dur, 7. d moll, 8. G dur, zvaná Anglická, 9. e moll Z Nového světa), předehry (Můj domov, Husitská, cyklus V přírodě, Karneval, Othello), symfonické básně (např. Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek), Slovanské tance, Slovanské rapsódie, instrumentální koncerty (klavírní g moll, houslový a moll, violoncellový A dur a h moll), oratoria a kantáty (Hymnus – Dědicové Bílé hory, Stabat mater, Svatební košile, Svatá Ludmila, Rekviem), opery (Alfred, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda, Šelma sedlák, Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka – premiéra v roce 1901), komorní skladby (mimo jiné smyčcové kvartety: F dur Americký, kvintety – klavírní A dur, smyčcový sextet A dur), písně (cykly Cypřiše, Večerní písně, Cigánské melodie, Biblické písně), skladby klavírní (např. Valčíky, Eklogy, Humoresky, Slovanské tance – dvě řady, pro klavír na čtyři ruce, později instrumentovány).Karel Čapek, * 9. 1. 1890, † 25. 12. 1938, český prozaik, dramatik, novinář, filmový libretista, básník a překladatel, literární, divadelní a výtvarný kritik, estetik a filozof; bratr Josefa Čapka. V letech 1925 – 33 předseda československého PEN-klubu. Od roku 1917 redaktor Národních listů, od 1921 Lidových novin. Od 1925 se přátelsky stýkal s T. G. Masarykem, jehož politické a filozofické názory zaznamenal v knihách Hovory s T. G. M., Mlčení s T. G. M., Nablízku T. G. M. V rané tvorbě vycházel z podnětů české předválečné moderny a nových evropských uměleckých směrů (Boží muka, Trapné povídky, překlady básní Francouzská poezie nové doby, drama Loupežník). Vědomí zneužití techniky a vědy v 1. světové válce proti základním hodnotám lidské existence, nedůvěra k jednoznačným filozofickým a politickým koncepcím a odmítnutí radikálních zásahů odlidštěné státní moci do řádu přírody a společnosti se projevily v jeho utopicko-fantastických dramatech (R. U. R., Věc Makropulos), v románech s prvky sci-fi (Továrna na absolutno, Krakatit) a v alegorických divadelních hrách Ze života hmyzu, Adam Stvořitel (obě s bratrem Josefem Čapkem). Skeptický relativismus, přesvědčení o mnohoznačnosti lidské pravdy a smyslu pragmatického hledání východiska v každém individuálním případě dále rozvinul v poetických prózách Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Život a dílo skladatele Foltýna a v románu o síle humanismu a solidarity První parta. Z cest po Evropě vytěžil několik knih cestopisných fejetonů (Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever). Vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů (Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy), napsal Knihu apokryfů a knižně vydal výbory fejetonů, sloupků a drobných próz z různých období žurnalistické činnosti (Zahradníkův rok, Jak se co dělá, Na břehu dnů, Místo pro Jonathana). Knihy Měl jsem psa a kočku, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky aj. vydány posmrtně. Marsyas obsahuje úvahy a eseje o literatuře a umělecké tvorbě, O věcech obecných čili Zoón politikon články o politice, veřejném životě a smyslu demokracie. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Dášenka čili Život štěněte. Ve 2. pol. 30. let se znovu vrátil k utopicko-fantastickému pohledu na současnost v románu Válka s Mloky, aby alegoricky ukázal na nebezpečí fašismu a ohrožení evropské demokracie. Ještě naléhavěji se hranice mezi zkázonosnou utopií a realitou zmenšila v posledních dvou dramatech Bílá nemoc a Matka. Řád T. G. Masaryka v roce 1995 in memoriam.Božena Němcová, * asi 4. 2. 1820, † 21. 1. 1862, česká spisovatelka; zakladatelka novodobé české prózy. Ve 40. letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění (básně Slavné ráno, Ženám českým). S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy (Národní báchorky a pověsti), které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku, kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publicistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života (Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko). K lidovým pohádkám, v nichž vedle vypravěčsky bohatých látek nacházela i ucelený soubor kladných životních hodnot, se vrátila ve Slovenských pohádkách a pověstech. V 50. letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života (Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chyže pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel). Vrcholným dílem „obrazů venkovského života“ je povídka Babička, kde postava prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávění se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, která symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky. V rozsáhlejších prózách novelistického typu (Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí) vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie.