Noční můry, bouřící se hormony, pošramocená přátelství a do toho ještě velkolepý turnaj Tří kouzelníků. Ne, ani čtvrtý rok v Bradavicích není pro Harryho Pottera procházkou růžovým sadem.

A v mnoha směrech ani pro diváky, kteří po vynikajícím závěru „pravidla ustanovující trilogie“ v režii Alfonsa Cuaróna doufali, že se Ohnivý pohár, jedna z vůbec nejoblíbenějších kapitol v životě malého čaroděje, zapíše do filmového pásu podobně zářivým písmem.

Jenže to by tu nesměla být oproti předchozím částem několikanásobně obsáhlejší předloha a za psacím strojem nudný adaptátor Steve Kloves, jenž opětovně nenašel klíč k úspěšnému (rozuměj nadstandardnímu) převodu literárního materiálu ve filmový.

Hlavní potíž Ohnivého poháru je, že se v něm děje příliš mnoho věcí. Rámcovou zápletkou je nebezpečný turnaj, do kterého se Harry přihlásil bez vlastního přičinění, celkovou pak další krok ke konfrontaci s Voldemortem. Do toho se poprvé výrazněji řeší srdeční šelesty nejen hlavních, ale i vedlejších postav. A podstatnou část děje tvoří rovněž studijní povinnosti.