JÁ VĚDĚLA, ŽE JSEM PROZATÍM ZVÍTĚZILA Nález zněl: Srůsty a neprůchodnost tenkého střeva! Bez operace doslova smrt hladem. Co s tím? Když na operaci nepůjdu, zemřu, když svolím, je zde nebezpečí, že mne otevřou a rakovina propukne nanovo! Chtěla jsem žít, chtěla jsem fungovat normálně, mé svolení bylo jednoznačné! Neměla jsem vlastně na výběr. Další vyšetření na sebe nenechala dlouho čekat. Sonda do žaludku a kolonoskopie byla kupodivu z těch příjemnějších vyšetření, která se vydržet dají. Hloubkový rentgen do střev za pomoci sondy a kontrastní látky, je ta nejhorší vzpomínka na nemocnice vůbec. Bláhově jsem si myslela, že jsou u nás vyšetření na větší výši. Naivní představa malé kamerky, kterou jen spolknu a všechno se ve mně vyfotí. Kdepak! Vstoupila jsem do místnosti, kde stálo lehátko, nad ním všelijaké přístroje. "Pane doktore, jak to bude probíhat?" Soucitně se na mne podíval: "Zavedeme do vás hadičku a přes ní i kontrastní látku. Nebojte se, je to sice nepříjemné, ale dá se to vydržet." Zalehla jsem a otevřela ústa. První chvilka, než se to dostane přes krk, je nepříjemná, další, kdy cítíte, jak vám hadička klesá až do střev, horší! Nade mnou stál stojan, na něm visely pytlíky plné bílé tekutiny. Ta všechna se do mne musela vejít. Břicho se mi začalo nadouvat. Teklo to pomaloučku, soustavně, až do té krajní meze, kdy mé tělo odmítlo cokoliv přijmout. Pak začalo rentgenování. Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí. Miska byla mou společnicí, dokud se všechno nevyprázdnilo. Konečně bylo po všem a já věděla jedno - pokud bych to měla absolvovat ještě jednou, nešla bych. Výsledky byly druhý den, pro mne špatné. Vlastně jsem už věděla, co mne čeká – operace! To ráno, kdy mělo přijít mé vykuchání, jsem nejdřív dostala čtyři klystýry. Pak přišla sestřička a řekla mi, abych si sbalila svoje věci. “Sestřičko, proč? Copak se sem nevrátím?“ Až mi zatrnulo. „Ale ne, vrátíte, ale budete nějakou dobu na jednotce intenzivní péče.“ Opravdu uklidňující informace. Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“ Zvláštní pocit, sice jsem cítila, že dýchám, ale nemusela jsem pro to nic dělat. Pak jsem zaznamenala, jak mi něco vytahují z krku a zvedal se mi žaludek. Byla to naštěstí jen chvilka a milosrdný spánek mne zavedl do říše snů. O to horší bylo probuzení. Ležela jsem na jednotce intenzivní péče (JIP), plná drénů z břicha, bolest začala být nesnesitelná. Nutno ale podotknout, že mi okamžitě něco píchli a infuze se stala mou společnicí následujících 24 hodin. Sebrali mi 10 cm tenkého střeva, dali krev. První zvednutí z postele se proměnilo v zoufalé tápání kolem sebe a jeden metr k umývadlu se zdál kilometrovou štrekou. Pohled na paní umírající vedle mne mi optimismu nedodal a po týdnu na JIPce jsem prosila doktora, aby mne dal na normální oddělení. Netřeba dodávat, kolik bolesti, i když menší, jsem ještě musela prožít. Psal se 7. červen 2003, den mého svátku, kdy mne po čtrnácti dnech propouštěli domů. Já věděla, že jsem opět zvítězila nad osudem. A jen doufala, že se už sem nevrátím. Osud je ale nevyzpytatelný. ***