E-government, ať už je jeho přesná definice jakákoli, může přinést opravdu nebývalé možnosti i nebývalé úspory a efektivnost, a to na obou stranách pomyslné barikády: jak občanům, tak i státní správě a samosprávě. Stejně tak ale může mít celý e-government dopady spíše záporné: může být oknem, skrze které se peníze jen tak zbůhdarma vyhazují. Může být zdrojem nejrůznějších problémů a afér, třeba charakteru bezpečnosti a ochrany osobních údajů. V neposlední řadě může být něčím, co bude občanům ukládat nové povinnosti a výdaje a nutit je do věcí, které po ně nejsou ani výhodné, ani pohodlné.

Vše záleží jen na tom, jak je vše uděláno, zařízeno, implementováno a zavedeno do běžné praxe. A snad netřeba dodávat, že hranice mezi tím, kdy e-government prospívá či naopak škodí, může být jak hodně tenká, tak i hodně subjektivní.

Začněme tím, co by asi mělo být nejpodstatnější, tj. prioritami a koncepcemi v oblasti e-governmentu. Po zrušení Ministerstva informatiky ČR měla koordinační roli převzít nově ustavená Rada vlády pro informační společnost. Souběžně se jmenováním svých členů dostala do vínku první úkol:

zpracování základního strategického dokumentu – strategie informační společnosti v České republice pro období 2008–2012 (včetně definice prioritních oblastí, analýza jejich stávajícího stavu, dílčí cíle pro zlepšení stavu, metriky pro měření dosažení cílů)