Ekolist: Jste zastáncem zavedení uhlíkové daně, která by vedla ke snižování objemu skleníkových plynů vypouštěných lidmi do atmosféry. Už v současnosti ale existují různé mechanismy, kterými se o to lidé snaží. Proč by vlastně mělo mít smysl zavádět uhlíkovou daň? Neexistují už teď mechanismy, které fungují podobně?
Jiří Svoboda: Jistě, existují, například emisní povolenky na vypouštění oxidu uhličitého (CO2), u nichž se stále víc mluví o tom, že přestanou být přidělovány a podniky si je budou muset kupovat, míří stejným směrem jako uhlíková daň. Jenomže naprosto nedůsledně. Ony totiž postihují jenom velké producenty, a navíc se jich část stále přiděluje. Přitom však neexistují jasná dlouhodobá pravidla, kterými se má rozdělování povolenek řídit. Vůbec nechápu, jak může být zaveden systém, který pokrývá jen zhruba polovinu celkových emisí - jen od velkých emitentů. Mně by v takovém případě okamžitě napadlo udělat například z cementárny dva menší provozy, aby se na mě příslušná nařízení nevztahovala. Pokud nebude systém placení za uhlík postihovat všechny, tak bude vždycky možné najít nějakou skrčku, kterou se z toho producenti vyvléknou. Možná to takhle politikům vyhovuje, možná jim to nedochází, nevím. Proč politici stále chtějí, aby byli u toho, aby mohli na všechno dohlížet a něco přidělovat? Proč se nemůže zavést naprosto jednoduchý mechanismus, jakým je uhlíková daň, která by dobře motivovala k nejúčinnějším opatřením, jak snižovat emise CO2? Pokud bychom totiž věděli (výrobci i my spotřebitelé), že uhlíková daň bude do budoucna stále platit, tak se bude všechno lépe plánovat. Jak může dnes někdo plánovat například zavádění nových nízkouhlíkových technologií na základě zisku za emisní povolenky, když nejsou daná jasná pravidla pro nejbližší budoucnost?
No právě! Pravidla byla stanovena na pět let a pak budou asi stanovena zase jiná pravidla na dalších pět let. Jenomže pro investice do náročných nízkouhlíkových technologií je potřeba mít výhled alespoň na 20 let. Pokud chci kompletně přebudovat cementárnu nebo energetický podnik, nemůžu počítat jen s krátkodobým ziskem za pět let.
Obecně proti ekologickým daním nic nemám. Pokud nám něco nevyhovuje, tak to musíme zpoplatnit, tedy zdanit. Současná konstrukce ekologické daně, která v ČR platí od začátku roku 2008, se mi ale nelíbí, protože zdražuje některé neobnovitelné zdroje nezávisle na tom, jak moc přispívají k produkci skleníkových plynů. Například elektřina z neobnovitelných zdrojů je daněna jednotně, tedy nezávisle na tom, jak moc CO2 se při její výrobě produkuje. Takto konstruovaná daň sice motivuje k úsporám, nemotivuje však ke snižování emisí CO2 výrobce elektřiny - k přechodu z uhlí na jádro či plyn. Podle mě by uhlíková daň měla být základní součástí ekologické daně a k ní by se přičítaly další složky, jež by kompenzovaly externality, tedy vedlejší náklady, které nejsou započítány v běžné tržní ceně vyráběné energie. Nejsem proti tomu, aby se řádně zdanily produkce jaderných odpadů či ekologické následky po těžbě uranu, protože i tahle činnost nějaké externality vytváří. Proč ale ekologické instituce či zelení bojují proti jaderné energetice jako takové? Proč netlačí raději na to, aby se externality jaderných elektráren správně kvantifikovaly a pomocí daně vyrovnaly? To by měl být jejich cíl - solidním způsobem vystihnout skutečné náklady, vždyť i třeba možnost katastrofy má nějakou odhadní cenu. Pak bychom dostali opravdu konkurenční prostředí, které by vývoj hnalo žádaným směrem. Daně jsou jakožto ekonomický nástroj ochrany životního prostředí dnes využívány jen minimálně a mohly by přinášet daleko větší užitek. Ať se cokoli, co poškozuje životní prostředí, zdaní. Vybrané peníze se ale zase musejí vrátit lidem, aby si oni sami mohli rozhodnout, jaké technologie či úspory pro sebe budou používat.
