Kdysi dávno, před mnoha lety se o včelí tmel, neboli propolis, nikdo zvlášť nezajímal. Léta obvykle ležel bez povšimnutí kdesi na půdě u včelařů jako něco zcela bezvýznamného. A jenom občas si někdo na něj vzpomněl jako na účinný prostředek, když potřeboval odstranit kuří oka. Pak se ale z něho před několika desetiletími stal takřka módní „zázračný lék".

Jeho cena stoupala a lidé ho sháněli. A tak se propolis začal zkoumat i vědecky a začala jeho novověká historie. Propolis však byl znám a využíván už v dávné historii lidstva. Název propolis vznikl spojením řeckých slov pro - před a polis - město. Tento produkt se jinak běžně označuje také jako včelí tmel. Propolis tedy doslovně znamená předměstí, „představba", resp. výstupek bránící nepovolaným vstoupit do „včelího města", ale jinak řečeno je to vosk používaný včelami na ucpáních děr (včelí živice). Včelí tmel je znám už tisíce let. Marcus Terentius Varro napsal: „Látka, z níž včely v plném létě budují u vchodu do úlu ochranu, se nazývá propolis. Pod tímto názvem používají tuto látku také lékaři na masti a obklady, a proto je vzácnější než med." Mezi starověké autory, kteří zkoumali včelí produkty a znali široké možnosti jejich použití, patří také Plinius a Dioskorides. I oni už k označení této lepkavé hmoty používali slovo propolis. Další písemný doklad o propolisu z dob starověku pochází od významného řeckého filozofa Aristotela. Je to neuvěřitelné, ale tento starověký polyhistor si zhotovil průsvitný úl, aby mohl studovat život včel ve včelstvu a získané poznatky následně aplikovat na sociální společenství lidí. Ale včely, podle jeho výpovědi, nechtěly odhalit svá skrytá tajemství, a proto pokryly průsvitnou zeď úlu hmotou tmavé barvy, pravděpodobně propolisem. Slavný středověký lékař Ali Ibn Siná (Avicena) ve svém známém medicínském díle rozlišuje dva druhy vosku. Jeden definuje jako čistý vosk, z něhož jsou také zdi buněk plástů sloužících k odchovu mladých včel a ukládání medu, druhý jako černý vosk. Označením „černý vosk" se jednoznačně myslí propolis, který, jak píše Avicena, „má tu vlastnost, že vytahuje hroty šípů a trny, protože zjemňuje pokožku, má mírně čisticí účinek a silně ji změkčuje".

Gruzínská lidová medicína používala v boji proti nemocem propolis a také některé masti s propolisem. Novorozencům se přikládal na pupek kousek propolisu (propolisový koláč). V gruzínských medicínských pojednáních z 12. - 15. století se velmi často hovoří o léčivé síle propolisu. Jako příklad můžeme uvést gruzínskou lékařskou knihu „Karabadine", jejímž autorem byl Zaza Fanaskerteli - Ticišvili. Uvádí např. použití propolisu proti zápalům ústní dutiny a k ošetření zubního kazu. Také v Arábii se propolis používal při bolestech zubů, zubním kazu a při zánětech ústní dutiny. Propolis se jemně rozdrobil, smíchal s olivovým olejem a vzniklou kaší, které měla zmírňující účinek na bolesti a působila protizánětlivě, se potíraly dásně. V r. 1909 uveřejnil N. Alexandrov (Rusko) článek s názvem „Propolis jako lék" ve kterém seznamoval čtenáře s ošetřením kuřích ok propolisem. Šlo o metodu, s kterou se seznámil už v r. 1893. V SSSR se v období druhé světové války v lazaretech běžně používaly masti z propolisu k léčení ran. Konec konců už během velkého Napoleonova tažení Evropou se propolis využíval k ošetřování ran. V ČR je propolis oficiálně uznaným léčebným prostředkem. Propolis se v léčitelství používá vnitřně i zevně, v závislosti na nemoci. Popularita propolisu se vysvětluje nejen tím, že ho znali a používali lidové léčitelé, vojenští felčaři a jiní empiričtí „lékaři", ale také tím, že ho začali více používat také samotní včelaři.