Co si vlastně člověk představí pod pojmem porucha osobnosti? Asociálního jedince, který se chová „zvláštně“ nebo s ním „není normální řeč“ a je prostě „divný“. Ovšem, co všechno tento termín znamená a zahrnuje, jak k takové poruše osobnosti dojde a jakým způsobem se dá léčit, ví málokdo.

Původně se pro osobu trpící poruchou osobnosti používalo označení psychopat. To je vnímáno velmi negativně. Evokuje v nás pocit ohrožení a nechuti, spojujeme ho s lidmi agresivními a nebezpečnými. Poruch jako takových je však v současné době známých mnohem více s mnoha různými projevy.

„Nic mi nevychází a já nevím proč.“Lidé s poruchou osobnosti mají zažité vzorce chování, které nejsou běžné pro většinu společnosti v níž žijí. Bývají samotářští, plaší, excentričtí, hulvátští.V mezilidských vztazích jsou neohrabaní, reagují často velmi bouřlivě a nebo naopak vůbec. Jejich okolí si může všimnout neobvyklých stereotypů v jednání, jako je puntičkářství, či nadměrná kritičnost. I způsob vnímání světa mají zvláštní, vyhraněný a pokřivený. Velmi často špatně zvládají každodenní situace. Soužití s nimi bývá konfliktní a bolestné, svoje chování totiž považují za normální. Mnohokrát hledají chybu všude, jenom ne u sebe. Když už si problém dokáží připustit, jsou přesvědčeni, že s ním nelze nic udělat.Člověk s poruchou osobnosti může trpět depresemi, úzkostmi, fobiemi i psychosomatickými obtížemi. Svět ve kterém žije a který si tak pečlivě okolo sebe vybudoval, je totiž škaredý a nepřátelský.

„Když jsem byla malá, rodiče se hodně hádali. Táta totiž pil, někdy mámu zmlátil. Bála jsem se.“Za vznikem poruchy osobnosti často stojí hned několik různých příčin. Může jít o genetické předpoklady, stres nebo onemocnění, které zažívá matka v těhotenství, ale i obtíže při porodu. Zásadní vliv na rozvoj poruchy má však prostředí ve kterém dítě vyrůstá.Neharmonické manželství rodičů, domácí násilí, psychická šikana, přehnané nároky a v nejhorších případech i sexuální zneužívání. Na druhou stranu může uškodit i přílišné rozmazlování, fixace na potomka, nevyjasněné hranice ve vztahu rodičů a dítěte. V pozdějším věku se projevuje i vliv školního prostředí, vztahu s vrstevníky a dalších prvků z prostředí ve kterém dítě žije.Takový člověk pak přejímá a sám si tvoří defektní vzorce chování a vnímání. Často jde o obranu a únik před realitou, vede ho pud sebezáchovy, touha přežít. V té době mu opravdu takové jednání umožňuje nelehké situace zvládat, později však přináší obtíže.