Pole psychologie je velmi široké, od otázek učení a vnímání až k behviorálním aspektům obchodu a vzdělávání. Aplikace poznatků psychologie při léčbě nemocí se označuje jako psychiatrie. Obě, psychologie i psychiatrie, jsou přitom poměrně mladé vědecké disciplíny. Představa, že pochody lidské psychiky lze pozorovat a zaznamenávat, se formuje teprve od 80. let 19. století.

Wundt, profesor fyziologie, zavedl výzkum psychických jevů v laboratoři. Prosazoval metodu introspekce neboli sebezkoumání, při níž postupoval podle přesně vytyčených pravidel a veškerá zjištění zaznamenával a kriticky utřiďoval. Svou knihou Principy fyziologické psychologie (1874) pomohl psychologii postavit na vědecký základ a uvést ji do úzké souvislosti se studiem lidského těla.

Jamesovy Základy psychologie z roku 1890 představují první a zároveň jednu z nejvýznamnějších studií v tomto oboru. Tento badatel a tvůrce pojmu proud vědomí se zabýval zkoumáním podstaty individua, volby a záměru. Vyvinul rovněž teorii, že podstatou emocí je vlastně pociťování tělesných změn, vyvolaných vzruchy v důsledku vnějších událostí či vjemů.

Freud, zakladatel psychoanlýzy, je tvůrcem řady termínů, jež se v psychologii používají dodnes. Svou teorii o duševním vývoji založil na myšlence, že člověk v rané fázi vývoje potlačuje zneklidňující vzpomínky, což v pozdějších životních obdobích může vést ke vzniku neuróz. V psychice podle Freuda působí tři hnací síly, jež se často ocitají v konfliktu: primitivní, instinktivní id, racionálenšjší ego (to se rozvíjí zhruba od dvou let věku) a superego, které se zabývá morálkou a druhými lidmi.