Nejsem věřící, ale myslím si, že vše se děje z příčiny a za účelem. Někteří by ten můj názor asi nepochopili a ani já sama nevím, z jakého důvodu se ve mně toto přesvědčení zakořenilo. Snad proto, že spíš než v nadpřirozeno věřím realitě a takové té zvláštní logice, která už vlastně ani logikou není.

V Chlumu se vedou poměrně často náboženské diskuze týkající se třeba právě handicapu.Já se jich neúčastním, protože v době, kdy tyto mají svou hodinu, já povětšinou spím spánkem spravedlivých-a navíc si myslím, že bych se do toho dospělým snad ani neměla míchat. A i pro mne je to tak lepší, aspoň z toho potom nemám hlavu jako balon- dává mi hroznou práci se zbavit myšlenek a úvah a jediná účinná věc je vkládat je sem a diskutovat o nich s vámi, čtenáři. Tento blog je v podstatě moje Myslánka. A tak ji použiji i teď ( doufám, že vás tohle téma neomrzí) a doufám, že se mi trošku podaří nahlédnout do světa věřícího člověka.

Paní Havlíková mi vyprávěla, o čem se bavili jednou večer v Chlumu 09. Bylo to téma, které se u mne objevuje snad tisíckrát. Proč handicapovaný je handicapovaný, proč není zdravý, to to nebylo. Šlo o to, jak si věřící vysvětlují osud. Nebudu jmenovat, ale jeden z nás řekl, že lidé, kteří věří v Boha-mluví z vlastní zkušenosti-, mají za to, že těm, které Bůh má obzvlášť rád, předsunuje těžké zkoušky. Klárčina maminka se na to dívala realisticky a ne filosoficky a ptala se sama sebe-a řešily jsme toto téma poměrně dlouho-, proč někdo, koho má Bůh rád, je na tom fyzicky i mentálně špatně...

Problematika života s postižením je složitá a zároveň úsměvně jednoduchá...postižené děti jsou zkouškou pro své rodiče a samy sebe vnímají způsobem " jsem to já a budu takový, jaký jsem". Život JE těžký, ale v každém z nás je jistá síla.Kdybychom to nezvládli, nejsme takoví, jací jsme...