——————————————— Bluegrass Unlimited, duben 1986, Charmaine Lanham, translation Milan Leppelt Zaměstnanci firmy Gibson sdružují novináře, fotografy a televizní kameramany, kteří jsou soustředěni v hlavním ústředí firmy v Nashvillu. 25.únor 1986 byl dnem, kdy firma Gibson vrátila Billu Monroeovi kompletně opravenou mandolínu Gibson Lloyd Loar F 5. Tuto velkou opravu mu neúčtovali Vrátili mu jeho nejvzácnější věc. Vzrušení prolétlo obecenstvem, když za přítomnosti presidenta firmy Gibson, Henryho Juszkiewicze, Charlie Derrington, akustický inženýr, vrátil Billu Monroeovi opravenou mandolínu.

Radost v tváři Billa Monroea byla nepochybná. Když si mandolínu vyzkoušel, obrátil se k nám a oběma rukama obejmul mandolínu. Byl šťastným muzikantem, který se znovu setkal se svým nástrojem. Nejčastější otázka byla, jestli mandolína po opravě bude znít stejně – po tak vážném poškození. Bylo evidentní, že Bill byl potěšen zvukem mandolíny a několikrát poznamenal, že mandolína má stále svůj specifický hluboký sound a punc, který charakterizuje tyto vzácné nástroje. Bill poznamenal, že „mandolína stále zní hutně – potřebuje jen, aby se vyhrála. Příští týdny a měsíce napoví více.“ „Jsem rád, že ji mám zpátky. Budeme spolu tak dlouho, jak budu žít – a chci na ni hrát. Lidé na celém světě budou rádi, že je mandolína zase v pořádku. Budu na ni hrát tento weekend v Grand Ole Opry.“ Někdo požádal o instrumentálku a Bill, který byl vždy své hudbě zavázán, chvíli počkal než Chetu Atkinsovi (*1924 - +2001) najdou nějakou kytaru – Chet se také účastnil této slavnostní chvíle. Bill a Chet se živelně pustili do instrumentálky Wheel Hoss. Pak se Bill obrátil na Cheta a zeptal se ho: „ můžeme si zahrát nějaké blues v E ?“ Chet přitakal, že ano, a tak se pustili do blues na kytaru a mandolínu. Toto vše bylo šťastným zakončením dramatu, které začalo zcela tragicky před několika měsíci.

Ačkoliv Bill bývá zřídkakdy odloučen od svých nástrojů, nebyl 13.listopadu 1985 doma, když neznámá osoba (nebo osoby) položila obě jeho neocenitelné mandolíny Gibson F 5 vedle sebe u krbového ohniště a rozmlátila je pohrabáčem na udržování ohně. Ačkoli je stále záhadou, kdo mohl takovou škodu na vzácných nástrojích udělat, jedna věc byla jasná : výsledné poškození bylo veliké. Byl tu i strach, že nástroje už nebudou možná opravitelné, že se už na ně nikdy nebude moci hrát, nebo se stanou muzejními exponáty či atrapami visícími na zdi. Mandolíny přinesli řemeslníkovi Charlie Derringtonovi s třískami z nich uloženými v papírové krabici.. Rozdělení a identifikace těchto částí se stalo prací, která zabrala nejvíce času a byla nejsložitější. Brzy bylo možno říci, že mandolína bude schopna hry. Práce na první mandolíně znamenala pro Charlie Derringtona tři měsíce po 40 hodinových týdnech. Práce byla placena firmou Gibson. „Gibson neodvedl nikdy lepší práci na této mandolíně, “ poznamenává Bill s úsměvem. Pro Charlie Derringtona to byla událost, na kterou nikdy nezapomene. Strávil tři vyčerpávající měsíce práce na jedné mandolíně, když ostatní práce odložil stranou. Tlak na něho byl veliký – celý svět netrpělivě čekal na výsledek : „bude nástroj hrát? Bude znít tak jako dříve?“ A nevyhnutelná otázka : „kdy bude oprava dokončena?“

Charlie říká, že je rád, že to má za sebou. Už je mu psychicky lépe, tlak už pominul. Chystá se teď trochu pomaleji na opravu druhé poškozené mandolíny F 5. Tuto druhou mandolínu používal Bill méně než tu první a je také méně poškozena. Je tu však jiný problém – jsou zlomeny výztuhy. Tyto výztuhy mají u Loar modelů velký vliv na zvuk nástroje a Charlie říká, že to bude složité, ale ne nemožné, tyto výztuhy úspěšně vyměnit. Věří, že vše půjde dobře i u druhé mandolíny, jako to šlo u té první. Henry Juszkiewicz, president a akciový majitel společnosti Gibson, říká, že jedna z věcí, která ho ke Gibsonu přivedla, byla jeho tradice. Ačkoli v posledních letech byla firma více známa svými elektrickými hudebními nástroji, její historie začala akustickými hudebními nástroji. „Jestliže se ohlédnete zpět, zjistíte, že kořeny této společnosti jsou v akustických nástrojích – banjech, mandolínách a kytarách.“, vysvětluje. Předpovídá dobrý obchod s novými vynálezy pro akustické nástroje. Gibson nyní vyvinul snímač vestavěný do kobylky akustických kytar u modelů Dove a Hummingbird. Snímač je zkonstruován tak, aby zachoval neelektrický zvuk akustických kytar. Firma bude tvrdě pracovat, aby získala nové nástroje a odborníky, nazývané „akustičtí inženýři.“ Juszkiewicz vysvětluje, že postavit akustický nástroj je daleko složitější než zkonstruovat elektrický. Samozřejmě vždy zůstanou operace, které se budou provádět na výrobní lince namísto individuálními řemeslníky. Noví majitelé mají v úmyslu zvýšit a rozšířit opravy a služby firmy Gibson, aby si zákazníci mohli dát opravit nástroj v místě svého bydliště a nemuseli ho zasílat do továrny. Co se týče opravy druhé Monroeovy mandolíny, Charlie nemá časové omezení. „Říkal jsem Billovi, že mám několik dalších projektů, na kterých potřebuju dělat – porozuměl mi. Vložil jsem tolik času do opravy první mandolíny. Vše co mohu říci, je to, že jsem rád, že to mám za sebou. Tlak polevil a můžu se v klidu věnovat druhé mandolíně.“ A tak se začíná nový život dvou vzácných a nádherných starých mandolín.