Ve starém Egyptě v 6. až 3. století před naším letopočtem představovalo včelařství samostatné odvětví. Včely medonosné chovali Egypťané v rákosových úlech; majitelé včelstev kočovali na vorech po Nilu využívajíce rozdílnosti období květu nektarodárných rostlin. Egypťané široce používali med pro balzamování, pro konzervaci potravin, zejména na dlouhé vojenské výpravy. V kosmetice jím léčili kožní choroby.

Staroegyptská papyrusová kniha O přípravě léčiv pro všechny části lidského těla doporučovala med pro terapii žaludku, jater, očí, ran, spálenin a jizev. Více než před 6 000 lety Egypťané požívali med a propolis jako balzám, který dokáže dlouhodobě konzervovat mrtvoly. Keltové a Germáni znali způsoby výroby mastí na bázi popela ze včel, včelího jedu a propolisu, kterými potírali těla mrtvých. K. Galen (131 až 201 našeho letopočtu) zanechal bohaté literárně lékařské dědictví (více než 400 děl). V nich popsal léčiva na bázi trav, medu a vosku a radil, jak konzervovat mrtvoly. Ve staroindickém eposu Ramajana je uvedeno, že Indové dobře znali způsoby léčby ran a pohybové soustavy pomocí včelích produktů.

O zázračných účincích medu při balzamování se lze dočíst v různých čínských a egyptských rukopisech. V knize Modus faciendi (Způsob konání), kterou napsal mnich Bernardo di Pareso (14. stol.), jsou uvedeny předpisy na léky s přídavkem medu. V knize Pokladnice ubohých (16. stol), jejíž autorství se připisuje papeži Johanu XXL, se med doporučuje, jako zázračný lék na pištěly, vodnatelnost a na ušní a krční nemoci. Zemřelé církevní hodnostáře potírali směsí medu, vosku a propolisu. Po mnoho staletí byl med pokládán za panaceu (všelék). Ještě v roce 1892 objevil Kegel jeho baktericidní vlastnosti. V průběhu první světové války vojenský chirurg Weiss používal med při léčbě znečištěných (infikovaných) ran a dosahoval dobrých výsledků. V době Velké vlastenecké války přikládali těžce raněným v irkutských nemocnicích na jejich hnisající rány obvazy s medem a propolisem a následovalo rychlé zhojení.

Mladěnov, jenž pátral v archivech po historických vědeckých pramenech, zveřejnil roku 1992 zjištění o tom, že v Asýrii (2950 až 2050 př. n. 1.) bylo dobře rozvinuté včelařství, využívajících včelích produktů k léčebným účelům. V éře Sarogotta a po jeho smrti potírali těla mrtvých medem a pak je konzervovali vrstvou vosku. Když významný vojevůdce Alexandr Makedonský umřel v Persii, jeho spolubojovník Ptolemaios uložil jeho tělo do medu, načež v letním vedru ho dopravil do Alexandrie vzdálené 2 500 km.