Jako by ti dva hudebníci přišli odnikud a mířili nikam. Dvě akustické kytary, dva zpívající hlasy. Někdy je doplňují hosté na violoncello a baskytaru. Inspirací je pro ně ztišení. Jejich křehká hudba netouží zaplňovat obří hudební arény, a přece jim Akademie populární hudby letos udělila cenu Anděl v kategorii objev roku 2010. Mikoláš Růžička a Jiří Burian, hudebníci skupiny Republic of Two, si cenu s díky převzali, ačkoli pop není a nebude jejich cílem. K čemu cíl? Důležitější je pro ně cesta, po níž právě jdou. Oba bydlí v Praze, ale jejich hudba získává svou tvář i tak trošku díky Táboru. Žáci, kteří kdysi chodívali do táborské lidové školy umění, jistě s úctou vzpomínají na výtvarníka a tamního pedagoga Emila Růžičku, bohužel už zesnulého. A právě shoda jeho příjmení s příjmením hudebníka Mikoláše Růžičky není náhodná. Byl to jeho dědeček. Proto jsme Mikoláše (32) pozvali v Táboře k rozhovoru.
Mikoláš Růžička, jeden z prezidentů Republic of Two: Sloka občas připlave i po…
PRAHA – TÁBOR / Jako by ti dva hudebníci přišli odnikud a mířili nikam. Dvě akustické kytary, dva zpívající hlasy. Někdy je doplňují hosté na violoncello a baskytaru. Inspirací je pro ně ztišení. Jejich křehká hudba netouží zaplňovat obří hudební arény, a přece jim Akademie populární hudby letos udělila cenu Anděl v kategorii objev roku 2010. Mikoláš Růžička a Jiří Burian, hudebníci skupiny Republic of Two, si cenu s díky převzali, ačkoli pop není a nebude jejich cílem. K čemu cíl? Důležitější je pro ně cesta, po níž právě jdou. Oba bydlí v Praze, ale jejich hudba získává svou tvář i tak trošku díky Táboru. Žáci, kteří kdysi chodívali do táborské lidové školy umění, jistě s úctou vzpomínají na výtvarníka a tamního pedagoga Emila Růžičku, bohužel už zesnulého. A právě shoda jeho příjmení s příjmením hudebníka Mikoláše Růžičky není náhodná. Byl to jeho dědeček. Proto jsme Mikoláše (32) pozvali v Táboře k rozhovoru.
To by ani nešlo, protože italsky neumím. Ale myslím si, že kdybychom se věnovali opeře a zpívali ji italsky, nikomu by to nepřišlo nepatřičné, protože i hudební laik ví, že italština je pro operní zpěv nejpřirozenější. Podobné je to s angličtinou, když píšeme texty – lépe se v ní frázuje a připadá mi zpěvnější. Copak někdo někdy vyčítal například zpěvačce Björk, že zpívá v angličtině, a ne v rodné islandštině? A dost, teď už bych začal jako kolovrátek odpovídat na otázku, kterou jsem nechtěl.
V tom, že lidé, kteří neumějí anglicky, neporozumějí našim textům, a tudíž nebudou vědět, o čem zpíváme. A také v tom, že česká kapela zpívající anglicky má o něco těžší cestu zdejším hudebním průmyslem, například ji méně nasazují rádia do vysílání. V Čechách funguje pivní kultura, nemyslím to nijak špatně, vychází to prostě z mentality a obecného vkusu většiny lidí u nás, a proto místní rádia chtějí hrát raději kapely typu Kabát. Naštěstí nám nejde v první řadě o to, abychom vyprodávali haly a vyhrávali hitparády. Chceme si v hudbě dělat to, co chceme, a to se nám daří.
To je nejlepší řešení. Zrovna takhle náš zpěv poslouchají naše babičky, které anglicky neumějí. Anebo moji dvouletí synovci. Prostě se napojí na náladu, která z našich textů vychází, a jazykovou bariéru vůbec neřeší.
Zdroj: Taborsko.webnode.cz