Jsem přesvědčen, že každý, kdo je hoden jména člověk, má svědomí. Biblická hebrejština, která neoplývá abstraktními pojmy, používá pro svědomí slova ledviny. Je to svým způsobem geniální, neboť svědomí se v mnohém chová jako ledviny. Jako lidé můžeme řadu svých orgánů bezprostředně ovládat.

Zda se na něco podíváme, záleží jen na nás. Zda něco uslyšíme, už tolik v moci nemáme – uši nemůžeme zavřít stejně snadno jako oči, nicméně přesto je do značné míry věcí naší volby, co slyšíme a co ne. Zda se najíme, záleží – pokud netrpíme absolutní chudobou – také především na nás. Ovládáme ruce i ústa. Zda nám budou pracovat ledviny, ovšem přímo ovlivnit nemůžeme – neptají se nás a nemůžeme jim vyslat signál, aby pracovat začaly nebo přestaly.

A tak je tomu i se svědomím. Když se chystáme udělat něco nehezkého, svědomí se neúprosně ozývá, i když sami sebe racionálně přesvědčujeme, že danou věc udělat můžeme, že jiní ji dělají také, nebo že bychom mohli konec konců dělat ještě horší věci. Ačkoli náš mozek pracuje naplno a vymýšlí nejrůznější výmluvy, tichý hlas svědomí nám říká: „To bys dělat neměl!"

Ano, své ledviny přímo ovlivnit nemůžeme – tedy nikoli v krátkodobém horizontu. Nicméně přestože jim nemůžeme vyslat žádné signály, můžeme je zničit. Když hodně pijeme, zničíme je za několik let. Když hodně fetujeme, zničíme je za několik měsíců – nebo i týdnů.