„……Ano, on je skutečný filozof skepse, ovšem Descartes odmítá běžnou skepsi jako jákesi „pochybování pro pochybování“, pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy“ Patrikovi se mírně lesklo čelo potem, když domluvil. V restauraci bylo teplo a on nebyl zvyklý odkládat si sako, dokonce pouhé pomyšlení na povolení kravaty v něm vyvolávalo odpor a závratě. Jako vysoce postavený manager si jednoduše chtěl udržovat standard dokonalosti ve všech směrech a to včetně jeho ustrojení. A tak ani nikoho nepřekvapilo, když na večeři vybral jednen z nejluxusnějších podniků, restauraci La Chimera, v níž nyní seděl a popíjel aperitiv společně s chotí Alexandrou a dalších uhlazeným párem, skládajícím se z Richarda a Eleny.

„Je obdivuhodné, jak skeptik Descartes předběhl svoji dobu“ přidal se Richard „a jak lze jeho myšlenky aplikovat na naší soudobou generaci, nemyslíš? Divím se, že se aktivně skepsi věnuje tak málo odborníků.“

„Skeptik, septik“ pronesla najednou Elena, zoufalá z tématu hovoru, ke kterému nejen že něměla co říct, ale ani mu nerozuměla. Bylo pro ni typické, že konverzaci odlehčila i za tu cenu, že její replika z ní dělala úplného hlupáka. Kterým nakonec snad i byla.

Richard pochopil co se děje a jal se úkolu pomoci jí z malého faux pas, ovšem ponechávajíc si přitom image intelektuála: „víte že na britské univerzitě provedli výzkum, na jehož základě bylo zjištěno, že při lhaní zapojuje člověk druhou mozkovou hemisféru, než je jeho dominantí? Když tedy bude průměrný středoevropan lhát třikrát denně, zvýší se jeho IQ o půl bodu ročně a jeho EQ dokonce o jedna a půl bodu ročně“