Naše rozhodnutí, že vyrazíme do Argentiny na přesunutou dakarskou rallye 2009, uzrálo v našich hlavách koncem měsíce října 2008. Letenky jsme objednali přes internet. Do poloviny prosince prošli procedurou očkování a nákupu různých doplňků pro přespávání à la kemp. Dodávku (auto) se nám internetem zajistit nepodařilo. Tak jsme si řekli, že osobák si zajistíme až na místě, protože půjčoven se zdálo na letišti dost. Všichni nás strašili, jak je to šílenej nápad jet do Argentiny „pod širák“, ale postupem doby se ukázal pravý opak.

Něco málo k Argentině (z latiny „Země stříbra“). Rozloha přibližně 2, 8 milonů km², s počtem obyvatel 40 milionů, hlavní město Buenos Aires – založeno španělskými mořeplavci v roce 1536 –, dnes s cca třemi miliony obyvatel, je největším městem Argentiny. Měnou je argentinské peso; zjistili jsme, že je nejvýhodnější měnit v bankách, kde kurz činil 3, 43 peso za 1 USD. Na letišti ve směnárně 2, 98 peso za 1 USD. V Buenos Aires se nechá skoro všude platit dolary s kurzem mezi 3, 2 - 3, 3 peso za dolar. V ostatních místech Argentiny už může být problém s placením cizí měnou.

Naše vlastní cesta začala na Nový rok 2009 odletem z Prahy. Druhého ledna s námi letadlo dosedlo na mezinárodním letišti Ezeiza, vzdáleném asi 35 kilometrů od hlavního města Buenos Aires. Než nás vpustili pro kufry, museli jsme vystát frontu s vyplněnou bumážkou pro vstup cizinců do země. Pak začaly drobné lapálie, nejprve nedorazil Vénovo kufr, v Madridu, kde jsme přesedali, byl pravděpodobně poslán úplně někam jinam. Větší problém byl, že už neměli žádné volné auto. Řekli jsme si: „No co, jsme tady v předstihu, zajedem taxíkem do města, někde se ubytujem a ráno se uvidí.“

Nocleh se povedl na ubytovně kousek vedle startovního pódia. Uložili jsme zde věci a vyrazili na průzkum centra. Všude už byly znát obrovské přípravy na zahajovací ceremoniál „Rally Dakar“. V informacích jsme se doptali na autopůjčovnu a na nějakou vyhlášenou stejkovnu. Autopůjčovnu jsme našli skvěle, ale zas nic, jen jeden osobák, který je pro pět šumavských medvědů málo. Pokračovali jsme tedy dál, do vyhlášené stejkové restaurace La Estancia..., že s plným žaludkem může přijít lepší nápad. Číšník nám přinesl jídelní lístek, jak jinak, než ve španělštině, vybírali jsme stejk podle délky názvu. Vrchní na nás koukal divně, když jsme ukazovali jaký chceme, a pro jistotu nám přinesl ukázat porci syrovou. Teď jsme zas koukali my, stejk byl 4 cm tlustej a určitě vážil půl kila, dvakrát jsme sice polkli, ale šli jsme statečně do toho. Když jsme u kafe a cervezy (španělsky pivo) plánovali další postup, na klobásu do Estancie přišel Láďa Fajtl. Vyzvěděli jsme od něj, jak jsou nájezdy na startovní rampu, a kde že to vlastně oni přespávají. Rozhodli jsme tedy nejprve vyrazit k pódiu zamávat českou vlajkou našim posádkám (byli jsme na Eurosportu), přenocovat na naší ubytovně a ráno pak vyrazit na vnitrostátní letiště a zkoušet dál štěstí s autem.