Moje názory na literaturu tento rok ovlivnili nejvíce tito dva lidé: André Breton a Alain Robbe-Grillet; zastupující surrealismus a nový román. Experimentální literatura je užitečná, i když málo čtená, protože se vydává v malých nákladech. Užitečnost spočívá v provokaci mešťáctva a pak v samotném díle. Obvykle kritika vytýká ději například nepravděpodobnost jednotlivých činů, což je celkem v pořádku, ale myslím, že nepravděpodobnost je krásná, může v ní spočítat pohádkovost, pokud na tuto hru vědomě přistoupíte či ještě nedošla tak daleko, kdy si řeknete A dost! V manifestu surrealismu Breton napsal: „Ať jsou pohádky sebepůvabnější, dospělý člověk by si myslel, že by bylo degradací živit se jimi, a uznávám, že všechny neodpovídají jeho věku. Předivo rozkošných nepravděpodobností by úměrné tomu, jak člověk postupuje životem, muselo být trochu rafinovanější, a na tento druh pavouků pořád ještě čekáme…„

Prostě řečeno: v nepravděpodobnosti (nebo čemu se obvykle říká nepravděpodobnost) je krása, a jaká jiná, než konvulsivní? Jak Breton napsal jinde (snad to byl on), parafrázuji: „Jak falešně působí kámen uprostřed ulice.“ Ale mohl se tam přece dostat přirozenu cestou. Přinejmenším ho tam někdo schválně položil. Co mám v plánu je rozvíjet, kombinovat, experimentovat s literaturou, jsem si jist, že nakonec dosáhnu úspěchu, protože, ač se mi to nelíbí, když už chci něco vzdát, nezáleží, jak co děláte, ale jak to děláte dlouho.

Experimentální literatuře se mnohdy nedaří zaujmout. Autoři nedůvěřují tomu prvnímu, co je napadá. Vznikají díla, která bych označil za jakýsi druh přechodu, například:

Je zde velký prostor pro objevování nových forem, ale obsah zůstává vždycky stejný, je to děj, ve kterém vystupují většinou lidé, nebo antropomorfizované postavy. Mají mezi sebou různé vztahy, lásku, nenávist, vraždí se, válčí, kreslí apod. Děj všech románů má společné tyto rysy, které přetrvávají, a které mají i experimentální díla. Nový román nemusí mít zjevně logický či naopak nelogický děj, měl by mít tzv. alogický děj (ve významu, ve kterém neznamená to samé jako nelogický). Může postrádat zjevnou logiku a přitom nebýt nelogický. Lze jen vyzvat k nedodržování předpsané formy. Jak já nesnáším S tebou mě baví svět. Ukažme Aleně Poledňákové! Už nezáleží na tom, o čem píšete, ale jakým způsobem. Hledání a snaha nelíbit se kritice není ostuda, i když nic neumíte, snad přímo prohlašujte „Já nemám talent a nemám co říci!“.