Ve vyspělých zemích je možnost naočkovat se a většinou dokonce bezplatně nechat chránit sebe a svoje děti před většinou dříve rozšířených infekčních nemocí. Vědci neustále ve svých laboratořích pracují na dalších vakcínách proti zákeřným virům a bakteriím, které nás všude obklopují.

Vždyť stačí přece tak málo, sáhnout v tramvaji na madlo držáku a hned budete ohroženi virem žloutenky typu A. Někdo neznámý se skloní nad kočárkem vašeho dítěte a to může dostat v dnešní době opět se rozšířující tuberkulózu. Špičkoví odborníci se snaží vyvinout nová očkování, která by eliminovala vznik rakoviny. A pokud se každým rokem necháme očkovat proti chřipce, měli bychom být přece už stále jen zdraví, silní, šťastní a veselí.

Když se však podívám kolem sebe, zdá se mi, že někde musí být chybička. Moji známí se při setkání baví o svých nemocech, jsou přepracovaní a unavení. Jejich malé děti bývají třeba čtyřikrát i více do roka nemocní, neustále pokašlávají a berou jedna antibiotika za druhým. Mají tu nejlepší lékařskou péči, kvalitní stravu, dostatek vitamínů, jejich matky o ně pečují mnohem více a mnohem delší dobu než tomu bylo před 20-ti lety.

Tak co vlastně ještě potřebujeme, aby jsme byli opravdu zdraví? Ještě kvalitnější stravu? Ještě více vitamínu? Ještě delší a úzkostlivější péči maminek? Tohle všechno však generace vyrůstající před 20-ti nebo 50-ti lety neměla a přesto byl kašel nebo rýma jen sezónní záležitostí a alergie a astma se vyskytovaly naprosto výjimečně.