Na kameru promlouvala pamětnice, tehdy šestnáctiletá dívka. Rodiče jí zatklo Gestapo. Jí zavolali k výslechu. Po hodinách řvaní a vyhrožování, když nic neřekla, zmlátili ji – nezletilou dívku gestapáci tak, že jí praskl ušní bubínek. Když vyšla ven, teta, která na ní čekala, ji nepoznala. Dívka úplně zešedivěla. Jeden z gestapáků, kteří ji týrali, uměl dobře česky: sudeťák. Ti tyto služby pro obrovskou nenávist ke všemu českému horlivě vyhledávali. Jejich obětí byly tisíce včetně mého otce. Udávali s nadšením.

Pak její rodiče, jako stovky dalších, zastřelili. Němci takto nejen vraždili, ale zároveň i kradli. Odsouzeným zabavili vždy veškerý majetek včetně bytu. To postihlo i tuto dívku. Z bytu rodičů ji vyhodili. Zůstala stát před bytem jen s tím, co měla na sobě. Ani doklady si nemohla vzít. Zoufalá situace. Měla zároveň obrovské štěstí, že ji neposlali do koncentráku jako se stalo dětem mnoha popravených. Většina jej nepřežila.

Dochovaly se zápisy z Ivančic na Moravě, jak majetek zavražděných byl rozdělován ivančickým Němcům, sousedům popravených. Ti přímo posílali žádosti na příslušný německý úřad o přidělení věcí svých popravených českých sousedů. To bylo to vzorové soužití s Němci.

Němci, jako ve všem, i ve svém loupení měli naprostý pořádek. Takže si můžeme přečíst, že jistý soused popraveného dostal postel a k tomu sadu příborů, jiný skříň a podobně.