Kdepak hlídač u boudy, pes získává v našem životě stále výlučnější postavení. Už není jen kamarádem osamělých či stárnoucích lidí, stále častěji potkáváme mladé dvojice láskyplně opečovávající chlupáče na vodítku. Pořizují si totiž místo dítěte psa.

Je všeobecně známo, jaký význam má blízký vztah se psem pro starší a osamělé lidi, pro něž je mnohdy jedinou živou bytostí, se kterou za celý den promluví. Pes je důvodem, proč uvařit, proč alespoň vyjít před dům, záminkou pro navázání rozhovoru s cizími lidmi. Pro nemocného může mít kontakt se psem terapeutické účinky. Pes přináší do rodiny život, radost, změnu a někdy až nechtěné vzrušení. Zajímavé téma je též fyzická podobnos páníčka a psa. Hlubinami internetu putují vtipné fotografie skutečně "sladěných" párů.

Ve skutečnosti může pes v rodinném systému znamenat daleko víc než jen kamaráda, parťáka na dobrodružství nebo naslouchající bytost. Může nahradit člena rodiny, který byl a odešel – dítě, které vylétlo z hnízda. Může být náhradou za toho, kdo nebyl a není – za dítě, které partneři mít nemohou nebo nechtějí. Může být prostředníkem mezi rozhádanými nebo obtížně komunikujícími členy rodiny. Může být i jakýmsi "komunikačním uzlem", skrze který probíhají různá pozitivní i negativní sdělení na vícero úrovních. Prostřednictvím psa se můžeme smiřovat, můžeme druhému vyhrožovat, zastrašovat, můžeme ale i vydírat. Ne náhodou má i pes jako člen domácnosti své místo v rodinné terapii.

V souvislosti s tím jsou zajímavé údaje, které získala společnost Flexin na základě dotazování 1250 majitelů psů po celých Spojených státech. Víc než polovina z párů tvrdí, že zvolili život se psem místo života s dítětem, a proto, že si nejsou jisti, zda by se dokázali o dítě postarat, protože má přeci jen vyšší nároky. Navíc dávají přednost spíše adopci dospělého psa před štěnětem. Štěně totiž vyžduje více pohybu a více času a trpělivosti při výchově.