V oběžníku Hnutí pro život ČR 1/2006 bylo otištěno svědectví šestnáctileté studentky střední zdravotnické školy, která si stejně jako většina lidí na umělé potraty vytvořila názor pouze na základě prezentace tohoto problému v médiích, ale po vlastní zkušenosti svůj dosavadní postoj radikálně změnila. Napsala o tom následující text:

Operační sál a gynekologické křeslo. Tým doktorů a sester. U zdi čtyři vylekané žákyně, které se přišly podívat, co to tedy vlastně je ta interrupce. Mezi nimi stojím i já. Právě se začíná. Doktor komentuje to, co dělá. Říká nám rovnou, ať se připravíme na otřes, že to není nic příjemného. Jde o klasickou interrupci. Lékař násilím rozšiřuje děložní hrdlo – provádí tzv. dilataci. Ústí dělohy totiž musí rozšířit natolik, aby se kyreta dostala dovnitř. Potom bere nástroj a do připravené nádoby začíná vytékat krev.

V tom mne někdo chytne za rameno. Otočím se a vidím, že mé kolegyni, která je právě sama ve třetím měsíci těhotenství, je špatně a zvolna se sváží k zemí. Pomalu ji odvádíme či spíše odnášíme. Jdeme do druhého sálu. Chvíli sedíme a moji pozornost upoutají dvě nádoby zakryté rouškou. Jdu, odkryju ji a – zatmí se mi před očima. Vidím dvě skleničky od přesnídávek a v nich dvě maličké děti. Jsou asi 10 centimetrů velké, ale jsou to děti. Beru jednu sklenici a dívám se do ní proti světlu. Třese se mi ruka, třesu se celá. Ten drobeček má ručky i nožičky, rozeznávám oči, uši, ústa, poznávám, že je to chlapeček. Co to povídám: To není a už nikdy nebude chlapeček! Někdo ho zabil! Nemohl se bránit. Teď je to jen neživý preparát, učební pomůcka naložená v roztoku. Tečou mi slzy. To už se ale ptá moje zvědavá a těhotná kamarádka, co že to tam mám zajímavého. Přikrývám rychle obě sklenice. Nesmí to vidět. Usadím ji na chodbu a rozhoduji se, pak se vracím do sálu.

Vcházím a ptám se, kde že jsou mé dvě další spolužačky. Musely odejít, nevydržely. Obě plakaly. Sestra má podivně smutný hlas a uhýbá pohledem. Jdu na své místo, odkud mohu velmi dobře vidět všechno, co doktor dělá. Bojím se podívat. Potom... vidím spoustu krve, tkání a v míse něco, co ještě před chvílí bylo dítětem. Vidím tělíčko roztrhané na kousky, malé ručky, bříško, nožky. Slyším lékaře, který konstatuje, že srdíčko dítěte bilo ještě nějakou dobu na míse. Vidím smutek, bezpráví, neštěstí, sobectví. Otáčím se k oknu a vidím zelenou zahradu a modré nebe.