Do třetice všeho dobrého? To nejlepší na konec? Opakování je matkou moudrosti? A nebo spíš všeho moc škodí a do stejné řeky dvakrát (resp. třikrát) nevstoupíš? O zatím posledním filmu série Piráti z Karibiku by se dalo pronést tolik různých frází, kolik on sám používá klišé a osvědčených postupů. Nikoho by to nemělo příliš překvapit.

V úvodu recenze na první Piráty (Prokletí Černé perly) jsme se zabývali nečekaným úspěchem před lety pohřbeného pirátského žánru. Recenze pokračování (Truhla mrtvého muže) si vysloužila zamyšlení nad osudem filmů, které vznikly prostě jen proto, že musely. Je tedy zcela logické, že poslední díl trilogie musí začínat tak, jak začíná – tedy povzdechnutím nad megalomanstvím producentů a dalších „obviněných“.

Trilogie. Wow, tři filmy! Na to budou diváci chodit do kina jako diví, zvlášť když dvojku a trojku vypečeně natočíme najednou, ale pak je uvedeme s ročním odstupem. Potřebujeme ale všeho víc! Větší rozpočet, víc lepších triků, mohutnější výpravu, další postavy a slavná jména, třeba jen na pětiminutový štěk, to je přece jedno. Stopáž taky natáhneme, ať to za ty prachy aspoň stojí.

No a co příběh? Nápady už sice trochu docházejí, ale to nevadí, stejně si po roce už nebude nikdo pamatovat, jak a hlavně proč skončila dvojka… Pro jistotu přidáme dialogy, trošku si jakoby zafilosofujeme, prodloužíme zasněné pohledy do dáli, milostné linii uděláme ne tak docela šťastný konec, ať mohou slečny slzet do popcornu…