Nic nepotěší filmové studio víc, než fantastický kasovní úspěch předem nepříliš favorizovaného filmu. Když je navíc tím studiem Disney, filmem Piráti z Karibiku – Prokletí Černé perly (recenze) a producentem Jerry Bruckheimer, pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. Tato praxe se už mnohokrát osvědčila, v úvodu se tedy nad ní trochu zastavíme.

Vzpomínáte si na Matrix? Hloupá otázka, já vím. Trilogie Matrix (a všechno kolem ní – Animatrix, videohry atd.) je zářným příkladem toho, jak na po všech stranách přelomový snímek, kterým první Matrix bezpochyby byl, nabalit další dva filmy, které dokázaly spoustu lidí otrávit. Vznikla tak sice velkolepá trilogie, působící ovšem dojmem tak trochu nastavované kaše.

Jenže když ony ty dolárky z kapes zábavychtivých diváků tak hezky šustí a trojka je takové sympatické číslo… Dvě pokračování prvních Pirátů z karibiku tedy skutečně vpadla na filmová plátna už o tři, resp. čtyři roky po jedničce. Ale ačkoliv se jednalo o filmy ještě velkolepější, trikově dokonalejší a celkově působící až monstrózním dojmem, byly nakonec přijaty podobně rozpačitě, jako z pokračování Matrixu.

Vlastně je to trochu nepochopitelné. Už první Piráti byli čistokrevnou „popcornovkou“, tedy letním blockbusterem, u kterého není nutné (a vlastně ani vhodné) příliš myslet, spíš jen vypnout mozek a užívat si trikovou podívanou, burácející soundtrack a pitvoření Johnnyho Deppa. To vše platí i pro obě pokračování a zdálo by se, že to muselo být každému jasné.