Česká televize hospodaří přibližně se sedmi miliardami korun, což je jen o miliardu méně, než činí celý rozpočet Ministerstva kultury. Tolik stojí prachovky, jimiž se ošetřují archivní pořady – pilíř vysílacího schématu? ČT žádným způsobem neformuje mediální (natož kulturní) scénu, naopak jen dýchavičně kopíruje pořady a trendy nastolené televizemi komerčními. Co funguje skvěle (jako ostatně v každé veřejné instituci), je „malá domů“.
V ČT přebývá neproduktivní armáda zaměstnanců s pracovní morálkou let dávno minulých, přičemž kapitalizmus přinesl i nové poznatky. Peníze se ztrácejí v každé části přípravě a výrobě pořadů, proto se toho vyrobí málo a v žalostné kvalitě. V dramaturgických skupinách šolichy začínají: vyplácejí se honoráře za kdejaký nápad (nápad je třeskutě nevhodné slovo) na pořad, či snad jen příslib jeho rozvinutí. V drtivé většině se ovšem jedná o nerealizovatelné záležitosti a ihned putují na dno šuplíku, kde už je nikdo nenajde – samozřejmě privilegium přinášet takto „kvalitní“ nápady je souzeno jen hrstce vyvolených. Ve výrobě pak kšefty vrcholí: místo interních kapacit se produkce outsourcuje – ok, tudy vede cesta k úsporám – ale to by si pořady nesměli přiklepávat sami šéfové, respektive svým kamarádům, kteří nemusí mít ani jednu kameru, protože zakázku okamžitě s vysokou marží (výpalným) předávají dál. Sem tam něco vyjde na povrch, ale to jsou drobty.
