Ne vždycky je dobře tvrdit, že si umíme se vším vždycky poradit. Nejspíš by to nešlo. Nikdo se nás neptal, jestli zvládneme to, co na nás - přehnaně obrazně řečeno - bylo naloženo. Byla by nejspíš drzost tvrdit, že nejsou a nebyly chvíle, kdy člověk má chuť se vším praštit. To se mi honí hlavou.

Nejsem na tom vůbec špatně. Jsem na tom na poměry tabulek a objektivních výsledků poměrně dobře a nemám důvod k tomu, abych tvrdila, že mi padla špatná karta. Jestli existuje něco jako stádium sebepřijetí i u lidí, kteří problém tohoto typu nemají, pak to ke všemu bez diskuze patří. Mám tedy pocit, že to, co budu popisovat, není ničím výjimečné, ale možná, že si k tomu všichni navzájem budeme moci něco povědět.

Myslím, že u nikoho z nás, kteří víme, o čem je řeč, u nikoho z těch "handicapovaných", chcete-li, nenastane chvíle, kdy by člověka bavilo zabývat se svým zdravotním stavem a žít ze dne na den myšlenkou na to, aby náhodou ten onen den nebyl špatný. Někdy se to prostě všechno sejde - mluvím objektivně - problémy s okolím, únava, problémy, které (ve většině) nemají nic společného se zdravím. Všechny věci, se kterými si nevíme rady.

Byla jsem zvyklá udělat si vždycky v sobě pořádek, srovnat si v hlavě, co se mi nedaří, z čeho neskáču radostí do stropu, a nějak to vyřešit, pokud to jde. Jenže ještě předtím je asi obecně zapotřebí přijmout sebe samu a naučit se se sebou žít.