Zlomovým rokem pro formování současného institutu exekutora se stal rok 2001, kdy byl v České republice přijat zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti. V souladu s ním byly exekutorům delegovány přesně vymezené pravomoci a povinnosti. Tento počin byl politiky, ale i médii prezentován jako významný krok v boji proti platební nekázni a významný prvek posilující právní postavení věřitele. Všichni exekutoři byli sloučeni do Exekutorské komory ČR. Exekutorská komora ČR vznikla na ustavující konferenci soudních exekutorů, která se konala 30. října 2001.

Obecně lze Exekutorskou komoru ČR charakterizovat jako samosprávnou stavovskou organizaci s povinným členstvím tzn., že každý soudní exekutor se stává po splnění zákonných podmínek a po jmenování ministrem spravedlnosti ČR do exekutorského úřadu jejím členem se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z členství v této stavovské organizaci.

Každý exekutor je v podstatě podnikatelem a podle toho provádí svoji činnost tak, aby podnikal se ziskem. Základním zdrojem zisku exekutora je odměna z vymožené dlužné částky, což odpovídá zájmům věřitele. Můžeme proto předpokládat, že z finančního hlediska exekutor hájí zájmy věřitele. Při detailnějším pohledu však vidíme, že ne vždy je tomu tak.

Žádný podnikatel nikdy nebude dělat obchod, který je pro něj nevýhodný. Zdá se, že soudní exekutor tuto možnost nemá. Nemůže totiž odmítnout exekuci, kterou mu nařídil soud. To však vůbec neznamená, že exekutor provádí všechny exekuce předané k provedení se stejným zápalem a vynaloženým úsilím. Každý exekutor má již v předběžné fázi své činnosti dostatek informací a instrumentů k tomu, aby s dostatečnou přesností zhodnotil perspektivu úspěšnosti exekuce a solventnost povinného. V případech, kdy exekutor zjistí, že povinným je např. tzv. bezdomovec nebo obchodní společnost s tzv. bílým koněm ve statutárním orgánu, nebude dělat prakticky nic a oprávněný nejenom že skončí pouze s exekučním titulem v ruce, ale navíc zaplatí veškeré další náklady.