Snad každý zná ve svém okolí někoho, kdo má za sebou onkologickou léčbu, nebo zná příbuzné či blízkého kamaráda takového člověka. Medicína od 80. let minulého století skutečně slaví v léčbě rakoviny významné úspěchy a vyléčených přibývá - nejvyšší čas obrátit pozornost k pomoci a podpoře, kterou nemocní a jejich rodiny v těžkém období potřebují.
Při zrodu onkologie ve druhé polovině minulého století se u nás rozšířila praxe sdělovat závažnou diagnózu nejprve příbuzným pacienta. Nestor českých onkologů a předseda Ligy proti rakovině Zdeněk Diensbier jednoznačně zastává názor, že člověk má právo vědět od začátku pravdu. V posledních letech se ji zpravidla také dozvídá jako první. „Posadili mě na sesternu, protože poté, co šestatřicetileté ženě sdělili: „Je to vážné, jdete pozdě“, bylo hloupé nechat mě sedět v čekárně plné pacientů, “ vzpomíná Pavla Tichá. Lékařka nastínila vážnost situace, postup léčby a na otázku: „Jak to - vždyť jsem nikdy nestonala?“, jí odpověděla, že svým způsobem není divu, neboť je typický depresivní typ, což s sebou nese vyšší riziko onemocnění. „Teď hlavně buďte v pohodě, “ povzbudila ji nakonec. Pravda natvrdo Nemocný často tuší, přesto do poslední chvíle doufá, že testy vyjdou negativní. Někdy diagnóza zasáhne jako blesk z čistého nebe, například paní Zdeně diagnostikovali plicní nádor při rutinním předoperačním vyšetření. Co všechno se v prvních chvílích v člověku děje, záleží do značné míry na individuálním psychickém nastavení jeho osobnosti. „Šok, deprese, agrese, otázky proč zrovna já, smíření. Ale ty fáze probíhají u každého jinak, ne vždy v tomto pořadí a v různé intenzitě, “ říká psychiatrička Henrieta Tondlová, která se pětadvacet let věnuje individuální i rodinné terapii onkologických pacientů. Jisté však je, že člověk potřebuje psychickou podporu a pomoc, nejlépe hned ve fázi šoku. Pavla Tichá měla v tomto směru štěstí. Čtyři roky totiž chodila na psychoterapii a v den, kdy se dozvěděla, že má rakovinu prsu, byla shodou okolností objednaná i ke svému terapeutovi. „Poprvé jsem si nebrala servítky, brečela jsem, vynadala jsem mu, že ty čtyři roky snažení byly úplně nanic, když teď umřu.“ Terapeut mlčel, nechal ji vypovídat. „Kdo tuhle možnost nemá, všechen vztek a zoufalství vylije na své nejbližší, nebo -ještě hůř - ukryje v sobě, “ říká Pavla.
