S p. Kratochvílem jsem se seznámila v logopedické ambulanci v Novém Strašecí, kam se chodí učit odezírat. Když jsme se domlouvali na tomto rozhovoru přes ICQ, navrhovala jsem pizzerii, ale na to mi hned odepsal, že v reálném čase je s ním velmi bídná domluva, protože odezírat moc neumí a musí se mu psát. Navíc v pizzerii by asi nebyly vhodné podmínky k odezíraní (osvětlení) a úspěšnost odezírání by se tím snížila z například z 60% na 40%, což na rozhovor určitě není. Navíc by se musel celou dobu soustředit na odezírání, místo na rozhovor. Navrhoval, že by vzal do pizzerie notebook abych mu na něm psala, ale nakonec jsme se domluvili na elektronické formě rozhovoru a posílali si otázky a odpovědi e-mailem, či po ICQ hlavně po argumentech: „Při rozhovoru na dálku pouze elektronicky jsou obě strany (slyšící i neslyšící) v rovné situaci. Neslyšící se nemusí snažit porozumět odezíráním a také musí psát jako slyšící. Navíc na formulaci otázek a odpovědí je více času. Také jsou obě strany v domácím prostředí, kde je vše potřebné po ruce a k přinesení čaje nebo kávy není potřeba číšníka.“
Od doby, kdy neslyším je mi však veškerá hudba zcela lhostejná. Jednou jsem žertoval, že hudba je jakýsi uklidňující prostředek pro slyšící kvůli „zvukovému smogu“, co musí celý den poslouchat. Když člověk onen „zvukový smog“ neslyší, nepotřebuje uklidňující prostředek. Opravdu po hudbě vůbec netoužím. Po hudbě však podle mě často touží neslyšící, kteří ji vlastně nikdy pořádně neslyšeli (neslyší od narození, nebo od útlého věku). Ti, kdož ji nemohou slyšet ani s hodně výkonnými sluchadly musí mít pocit, že jsou ochuzeni o něco úžasného.
