Láska, rozkoš a sex jsou termíny, které jsou lidstvu dobře známy již od samého počátku a i přesto, že se církev mnohdy oficiálně dívala na tuto tématiku takříkajíc skrz prsty, měla k ní blíže, než by se na první pohled zdálo...

Kdybychom měli soudit pouze z chmurného konstatování kanonisty Huguccia (1210), že bez hříchu se neobejde ani pohlavní akt mezi manžely a že spojení, jež má uspokojit toliko chtíč, bylo smrtelným hříchem vždy, zdálo by se, že učení církve bylo v naprostém rozporu se soudobým pohledem medicíny. Mnozí historikové také skutečně pokládají Hugucciovy patetické výlevy za definitivní slovo církve k sexu. Dnes však již víme, že Huguccio představoval pouze jeden specifický názor na sex, výrazně pesimistický ve srovnání s jinými autory, kteří k manželskému sexu přistupovali mnohem pozitivněji. Teolog Petr Lombardský tvrdil, že stejně jako v jídle, i v manželském sexu je trestuhodné toliko „nestřídmé" holdování. Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše jakožto pozitivní hodnoty. Anglický františkán Richard Middleton (1310) prohlásil, že „přát si skromné potěšení z počestného skutku v zásadě není hříchem". Teolog Albert Veliký, dominikán (1280), obhajoval shodně s lékařskou obcí přínos milostné předehry pro manželský sex.

Hugucciův hlas se výrazněji neprosadil ani v církevním právu; někteří kanonisté považovali jeho názory nejen za zcestné, ale přímo za směšné! Johannes Teutonicus, autor Glossa ordinaria ke Gratianovu dekretu, se například domnívá, že manželský sex provozovaný k uspokojování touhy je pouze lehkým hříchem a že sex, jehož smyslem je zplození potomka či splnění manželské povinnosti, hříchem není. Dominikáni Pavel z Uher (1242) a Durand de St. Pourcain (1344) byli toho názoru, že ani styk uskutečněný proto, aby se člověk nedopustil sexuálního excesu, není hříchem, a Martin Le Maistre (1481) tvrdil, že trestuhodný není ani styk, který má pomoci od „smutku, způsobeného absencí sexuální rozkoše".

Petr z Paludy šel dokonce tak daleko, že za hřích nepokládal ani styk s menstruující ženou. Spojil přitom síly s dalšími středověkými teology, kteří se postavili proti dlouhé tradici tabu, spojených s menstruační krví; početná pojednání z období raného středověku například zakazovala menstruující ženě vstoupit do kostela. Pozdně středověcí teologové již toto velice přísné pojetí rituální čistoty odmítali. Stojí za zmínku, že promanželsky orientovaný lékař Johann Hartlieb, který nabádal manžele, aby hledali v sexu potěšení, doporučoval zároveň mužům, aby se ke svým ženám během menstruace chovali ohleduplně.