Tento článek je určen všem, které zaujala tato královská hra, ale blíže se s ní ještě neseznámili. Pokud jsou pro vás šachy "španělskou vesnicí", čtěte dál.

Název šachy či šach pochází z perského slova šáh - panovník. Je to velmi stará hra. Vznik se datuje do 15. století, kdy byla v Evropě upravena oblíbená hra arabského světa - perská hra šatrandž, která obsahovala všechny figury dnešního šachu a král, věž i jezdec již táhli (s výjimkou rošády) stejně jako dnes. Co se původu samotné hry šatrandž týče, dala by se vystopovat patrně do Indie ke hře čaturanga, ve které však ještě hrála svou roli náhoda v podobě hodu kostkou a hru hráli 4 hráči. Podobu lze nalézt i u čínské hry Siang-čchi (nazývané čínské šachy) a dnes není přesně jisté, která hra vznikla jako první. Ve středověku i renesanci tvořily šachy součást šlechtické kultury. Užívaly se mimo jiné pro výuku válečné strategie. Postupem času se rozšiřovaly mimo šlechtické kruhy, až se staly v 19. století, dalo by se říci, sportovní disciplínou a hrou široké veřejnosti.

Jde o deskovou strategickou hru pro dva hráče, která neobsahuje prvek náhody. O vítězství rozhodují pouze schopnosti hráčů, jejich taktika atd. Hraje se na šachovnici - deska se 64 čtvercovými poli 8x8. Každé pole má své označení (e4, f6, ...), které se skládá z označení sloupce (a-h) a řady (1-8) z pohledu bílého hráče. Ke hře je dále potřeba 16 bílých a 16 černých hracích kamenů. Síly na začátku jsou vyrovnány. Každý hráč má k dispozici stejných 16 hracích kamenů (1 král, 1 dáma/královna, 2 věže, 2 střelci, 2 jezdci/koně, 8 pěšců) v přesném počátečním postavení, jak je vidět na obrázku výše. Tady malá poznámka: jako figury se označují všechny kameny kromě pěšců. V pokračování článku budu ale pro zjednodušení používat slovo figura pro všechny kameny - tedy i pro pěšce. Hráči provádějí střídavě tahy s cílem dosáhnutí matu, což je takové napadení soupeřova krále, které nelze odvrátit. To dělá z krále klíčovou figuru celé hry. Jako první táhne vždy bílý. Hráč se nikdy nemůže vzdát tahu. Základem je, že každá figura může táhnout jen určitým specifickým způsobem. Pro všechny však platí základní pravidla: žádným tahem se nesmí figura přesunout na pole, na kterém je již jiná figura stejné barvy (nelze brát vlastní figury). Tah na pole, na kterém stojí soupeřova figura, se nazývá braní - soupeřova figura je takovým tahem odstraněna ze šachovnice a útočící figura zaujme její pole (tzn. nepřeskakuje se).

Pokud hráč může ve svém dalším tahu brát soupeřova krále (a tak zvítězit), oznámí soupeři šach. Šach je tedy jakékoliv ohrožení krále. Soupeř na to musí reagovat. Tedy musí táhnout tak, aby braní svého krále zabránil. Má k tomu více možností - nejjednodušší je asi tah králem na pole, kde bude v bezpečí, dále smí útočící figuru brát (jakoukoliv figurou i králem dle pravidel) nebo některou svou figuru postaví mezi krále a figuru útočící, aby ho tato kryla. Pokud neexistuje žádný takový tah, který odvrátí braní krále v dalším tahu, jde o mat - partii vyhrává útočník. Dalším velice důležitým pravidlem je, že hráč nikdy nesmí táhnout svou figurou tak, aby soupeř mohl brát jeho krále v dalším tahu (vlastního krále nelze uvézt do pozice šach, králem nelze táhnout na ohrožené pole). To se zdá jako jasné a logické pravidlo, ale hodně začátečníků na něj zapomíná. Pokud neexistuje pro hráče žádný tah (žádná jeho figura nemá volné pole, kam se přesunout, ale zároveň král není v šachu) jde o pat - remízu. Pokud však nějaký platný tah hráče existuje, musí ho provést! Soupeř ho může upozornit a nepřijmout tak remízu. Hráč se může sám kdykoliv během hry vzdát (zpravidla pokud uzná, že vývoj povede neodvratně k jeho prohře) a vyhraje jeho soupeř. Hráč také může soupeři kdykoliv nabídnout remízu. Tu ovšem soupeř musí přijmout, jinak se hraje dál. Remíza nastane podle pravidel také trojím opakováním stejné pozice, redukcí počtu figur tak, že zbylými figurami už nelze dosáhnout matu (např. král versus král), a konečně jestliže oba hráči provedli 50 po sobě následujících tahů, aniž by přitom sebrali kámen soupeře nebo táhli pěšcem.