Nejsem žádný odborník přes šamanismus, jen se tak rozhlížím a zkouším různé metody práce se svou intuicí a se svým vědomím. Jsem zatím na samém začátku. Jeden ze způsobů přechodu do jiné reality jsem si prožila za zvuku šamanských bubnů. Ráda se o něj podělím. Své vyprávění doplňuji o úryvky z knížky Michaela Harnera Tajemství šamanismu, která mi dodatečně leccos vysvětlila o tomto způsobu šamanské práce.

Šaman (vysloveno ša-maan) – je slovo z jazyka národa Tunguzů na Sibiři. Běžně ho používají antropologové, odvolávají-li se na lidi, jimž předtím říkali věštkyně, felčar, lékař, kouzelník, čaroděj. Šaman – muž nebo žena – na přání vstupuje do změněného stavu, aby navázal kontakt a využil obvykle ukrytou realitu s cílem získat vědomosti a moc, aby tak pomohl jiným lidem. Šaman má k dispozici alespoň jednoho ducha. Obvykle je jich však více. Od jiných čarodějníků a léčitelů se liší tím, že využívá stav vědomí, který lze nazvat extází. (M. Harner: Tajemství šamanismu)

V čajovně to příjemně voní. Tentokrát nejen pro dobrou náladu, ale i pro očištění prostoru. Že by šalvěj? Prohlížím si lidi, kteří sem přišli „vydat se na cestu“. Cítím se s nimi dobře. Holt jsou asi stejná krevní skupina jako já, také pořád „na cestě“. Dnes večer nás čeká cesta šamanská.

Vydáme se na ni s Bubnovacím kruhem – partičkou mladých lidí, kteří nám budou na cestu bubnovat na šamanské bubny a zároveň nad námi budou držet stráž. Vlastně si od toho nic moc neslibuji. Myslím si, že do „dolního světa“ se hned tak někdo nedostane. Šamanem se přeci člověk může stát až po letech učení a nebo pod vlivem nějakého silného zážitku, třeba klinické smrti. Nic takového za sebou nemám. Umím ale být v kontaktu sama se sebou a odprostit se od okolního prostředí i od vlastních dotěrných myšlenek. Zkusím se tedy maximálně oddat zvuku bubnů a uvidím, co se bude dít.