Domácí vězení neboli tzv. zaracha zná zřejmě většina z nás z dětství jako jedno z možných opatření, které mělo zabránit našim lumpárnám. V rámci výchovy v rodině se jednalo o opatření relativně účinné. Může však podobný trest fungovat i pro pachatele trestné činnosti?

V souvislosti s připravovaným trestním zákonem se mluví o novém druhu trestu, o tzv. domácím vězení. Může to skutečně přispět ke snížení kriminality a zlepšení právní kultury, nebo se jedná spíše o snahu odlehčit přeplněným věznicím?

V rodině to fungovalo proto, že rodiče, pokud to mysleli skutečně vážně, si dokázali dodržení domácího vězení ohlídat a vynutit. Na druhou stranu to kladlo vyšší nároky i na ně. Pokud by nás bývali nechali být, nemuseli by hlídat, jestli skutečně sedíme doma, nemuseli by pro nás vymýšlet nějaký program či pracovní náplň a mohli by se v klidu věnovat svým záležitostem.

Aby domácí vězení fungovalo i jako trest za trestný čin, bylo by opět třeba zajistit dostatečný dohled nad výkonem tohoto trestu. Ministerstvo spravedlnosti má představu o elektronickém sledování. Každý odsouzený by měl jakýsi náramek, který by umožňoval sledovat, zda se odsouzený skutečně zdržuje v pro něj vymezené oblasti. To ale určitě nebude levná záležitost a justice už dneska patří k nejdražším resortům státní správy, nehledě na mizerný ekonomický stav státu obecně. Uvažuje se proto o tom, že na přechodnou dobu by kontrolu odsouzených prováděli třeba pracovníci probační a mediační služby. To je ale už naprosto absurdní. Probační a mediační služba nemá dostatečné pravomoce a ani materiální prostředky, takže odsouzení by v podstatě měli jen minimální pravděpodobnost, že je někdo přijde zkontrolovat.