Ještě před dvěma lety si kdekdo při zmínce o akčním blockbusteru na motivy japonských hraček nechápavě ťukal na čelo, dnes se miliony fanoušků nemůžou dočkat pokračování filmu s právě takovou tematikou. Michael Bay na něj obdržel 200 milionů dolarů, padesát galónů nitroglycerinu a privilegium nechat jednoho ze svých robotických mazlíčků poobědvat ze pár egyptských pyramid. Co by se na tom všem vlastně mohlo pokazit?
Z pohledu prosté algebry jsou noví Transformers dokonalým druhým dílem. Je v nich (minimálně) dvakrát tolik akce, dvakrát tolik explozí, dvakrát tolik bonmotů s rodiči hlavního hrdiny a finální řežba je (minimálně) dvojnásobně epochální. Vedle toho je tu však proměnná, kterou podle této rovnice zdvojnásobit nejde, a naneštěstí pro Michaela Baye je právě ona pro úspěch jeho nového filmu klíčová. První Transformers měli totiž obrovskou výhodu: nikdo od nich nic nečekal. Díky tomu se nám tak dostalo naprosto unikátního přístupu k experimentování s akčním filmem (přestože stále uvězněného v mantinelech mentality letních blockbusterů).
Na druhou stranu u dvojky je sice poznat, že tvůrci nehodlali ztrácet body na jediném promarněném nápadu, avšak v návalu nových výkvětů filmového transformeřího univerza se opravdové klenoty dají vypíchnout jen stěží. Pomsta poražených tak často připomíná spíše exkurzi panoptika zvrácených cybertronských tvorů, ve kterém můžete větřit vykrádačky naprosto všeho, od nemilosrdných Terminátorů po robo-štěnice z prvního Matrixu, ve výsledku ale nemá nový Bay nic moc, čím by ohromil nebo se v tak slibně načatém modelování super-akčního žánru s mimozemskými roboty někam pohnul, a efekt některých na první pohled vynikajících scén se stačil vyplýtvat už na trailery. Proto je například velice luxusní street fight mlátička v lesíku mnohem preciznější, než v ukázkách burácející, na plátně naprosto nevyužitý Devastator. Vzájemná plochost jednotlivých scén by však možná nebyla tak zjevná, kdyby nás film nenutil se tentokrát soustředit na jeho příběh.
Z prvního filmu bylo jasně patrné, že nám servíruje pouze decentní předváděčku světa, na který se můžeme v budoucnu těšit. V Pomstě poražených se pak paradoxně může zdát, že do tohoto světa padáme až moc po hlavě. Jednoduché pobíhání s přerostlou krychlí střídá komplikovaná transformeří mytologie a hledání nejrůznějších artefaktů, při kterých Shia opět zabředává do čtvrtého Indyho. V době natáčení se Bay chlubil, na kolika světových lokalitách se bude film odehrávat. Škoda jen, že se jeho scénáristům (Orci a Kurtzman opět rullez) tyto lokality nepodařilo nějak poutavě provázat.
