Středem vánočních svátků je oslava narození Ježíše Krista v Betlémě. Oslavou jeho narození se zabývá již Nový zákon a to hned ve dvou verzích. Podle Matoušova evangelia spatří mágové z východu jeho hvězdu a vydají se mu poklonit a předat královské dary: zlato, kadidlo a myrhu. Podle evangelia Lukášova klade Maria právě narozeného Ježíše do jeslí, „protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“, a jeho narození oslavují nebeské zástupy a místo mudrců jej přijdou navštívit obyčejní pastýři.

Lidové Betlémy, které klademe v blízkosti vánočního stromku, nám zpřítomňují obě verze tohoto příběhu, a uvádí nás do radostné vánoční nálady, ve které jsou nade všechny běžné hodnoty vyzdviženy roviny samotného života, lásky, pokoje, radosti a vzájemného porozumění. S jeho příchodem se zniterňuje rovina vztahů k Bohu a bližnímu. Již na půdě Starého zákona existovalo vědomí, že záchranu člověka přinese pouze ten, kdo bude vystupovat jako „Vládce pokoje“ (Iz 9, 5).

Hovoříme-li o radosti, klidu, pokoji a lásce, hovoříme zejména o dimenzi mezilidství. Navzdory částečnému vymizení náboženských prvků si Vánoce i dnes tento rozměr zachovávají. Lidé cítí, že připomínání si těchto hodnot je důležité, že je to to, co nám v životě tak často schází, přestože by to s ním mělo být svázáno neustále, že je to něco, co by mělo náležet k lidské přirozenosti, a pokud by to k lidské přirozenosti náleželo, pak by se nám v tomto světě dařilo mnohem lépe.

Hledání cesty k druhému člověku se stalo jedním ze základních pilířů křesťanské spirituality. Bez dobrých vztahů k bližnímu není náboženský život možný: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5, 23–24)