Toto rozhodnutí posunuje ČR částečně mezi vyspělé země EU, kde je očkování dobrovolné. Možnost výjimky je určitým rozvolněním a krokem k demokratickým principům.
Celý případ se vrací zpět k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten bude muset nyní vzít v úvahu námitku p. Vavřičky, že povinné očkování zasahuje do jeho ústavního práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru zaručeného Listinou základních práv a svobod.
Stížnost p. Vavřičky se týkala neoprávněnosti pokuty a pouze nepřímo samotné povinnosti očkovat, což k uznání návrhu nepostačuje. Je proto možné, že se povinné očkování k US v budoucnu opět dostane, pokud stát od vynucování očkování neupustí.
US zároveň nijak nezpochybnil rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z července loňského roku, ve kterém dal za pravdu rodičům a konstatoval, že úprava povinného očkování pouhou vyhláškou Ministerstva zdravotnictví (MZ) je nedostatečná. Budoucí zákonná úprava očkování tak bude muset před schválením projít mnohem větší odbornou diskusí a bude zároveň probíhat pod větší veřejnou kontrolou, než tomu bylo dříve, když toto bylo v kompetenci pouze MZ. Proto lze v nové úpravě očekávat již jen zlomek z původního počtu očkování - a to jen ty, u nichž předkladatel doloží jejich nezbytnost, kterou Úmluva o biomedicíně podmiňuje odepření rodičovského práva na souhlas se zákrokem. Nezbytnost přitom lze odůvodnit pouze významným rizikem - např. hrozbou epidemie. Výskyt nemocí v ČR však takovéto ohrožení nevykazuje, není nijak vyšší než např. v Německu, kde nezbytnost neshledali.







