20. října 1952 spatřil ve vesnici Solné na Valašsku poprvé světlo světa malý Pepík Váňa. V té době bylo ještě zcela běžné, že valnou většinu polních prací prováděli koně zapřažení v potahu. Dodnes si Josef Váňa pamatuje, kde viděl jako pětiletý chlapec, prvního jezdeckého koně. Bylo to v zemědělském družstvu a polotěžká kříženka se jmenovala Furiosa. Už v dětství si vysloužil mezi kamarády přezdívku Jovan, a už od malička jezdil na všem, na čem se jezdit dalo. A snad v té době se začal psát příběh, který by dokázal vymyslet snad jen Dick Francis.

Svůj první dostih jel 30. září 1979 na kobylce Kalině a první vítězství měl v kapse. V roce 1985 se poprvé dostal na dráhu slavné Velké pardubické s koněm Paramonem a skončil na úspěšném druhém místě. Jak říká Josef Váňa: „Paramon byl v takovém stádiu, že se na něj nedalo sednout a vyloženě si začal dělat z lidí kolem sebe srandu. Byl svým způsobem nezvládnutelný kůň. Pustil jsem se do něj a do jara jsem ho, i když kolikrát „stříkala krev“ z něho i ze mě, přemluvil k tomu, že jsem na něm byl schopný normálně jezdit.“ Paramon byl první podnět k tomu, aby začal znovu uvažovat o svém ztraceném ideálu, stát se dostihovým jezdcem. Kvůli němu si tenkrát udělal amatérský kurz a začal jezdit dostihy.

Pak už se zdála cesta ke slávě otevřená. V roce 1994 přežil svou smrt. Na dostih v německém Iffezheimu u Baden-Badenu nikdo nezapomene. V sedle Verona se připletl do kolize a odnesl si z toho těžký otřes mozku, mnohačetné zlomeniny a těžké zranění plic. Lékaři pochybovali, že přežije. Josef Váňa to ale nevzdal a díky pevné vůli se uzdravil. Po návratu z nemocnice už druhý den seděl v sedle koně Matia Mou.

Který kůň se každému vybaví, když se řekne Josef Váňa? Železník! No jistě! Nikdo nemůže zapomenout na Velkou pardubickou v roce 1991, kdy spadl ze Železníka na Poplerově skoku, ale nevzdal to, nasedl zpět a vyhrál. Zajímavé ovšem je to co o Železníkovi řekl sám Josef Váňa: „Já nemohu říct, který kůň mi nejvíce přirostl k srdci. Samozřejmě Železník, se kterým jsem vyhrál 4× Velkou, se nabízí, že by to mohl být on, ale není to pravda. Já jsem ho neměl rád pro jeho aristokratickou povahu. On byl takový drzý a rozverný kůň. Spousty lidí si ochočil a dělal si s nimi, co chtěl. Já jsem naopak na něj musel být přísný, abych z něho tu panovačnost dostal.“ Na otázku, kterého koně měl nejraději, z Josefa Váni odpověď nedostanete.