A pak jednoho dne zavolala Dáša. Neviděly jsme se snad deset let, protože odjela do zahraničí za prací. Už jsme si skoro ani nepsaly e-maily, jen sem tam symbolické šťouchnutí na Facebooku, a najednou tohle! Během pěti minut to bylo, jako by nikdy neodjela. Rovnou jsme se domluvily, že mě druhý den navštíví. „Ježišmarjá, ty teda vypadáš!“ byla její první slova, jen co jsem otevřela dveře. A aniž by mě nechala cokoliv říct, hned pokračovala: „Nic mi neříkej, všechno je mi jasný. Pořád s dětma nebo v kuchyni a na sebe jsi dočista zapomněla, viď? Ale neboj, holčičko, já už tě z toho vytáhnu.“
Pak se dva týdny neozvala, ani nereagovala na moje esemesky. No a jednoho dne, byl to pátek, jsem přišla domů s dětmi a Dáša mi otevřela dveře se slovy: „Už máš sbaleno, s manželem jsem všechno domluvila. Uděláme si víkend jen pro sebe.“ Zbytek dne jsem prožila jako ve snách. Loučení s dětmi, manželovo utěšování, že vše zvládne a že si zasloužím odpočinek, cesta na vlak, ubytování v hotelu. Teprve když jsme si vybalily, trochu jsem se vzpamatovala: „Co tady vlastně budeme dělat, Dáši?“ ptala jsem se ohromeně svého „únosce v sukních“. „To budeš koukat, holčičko, co jsem pro tebe vymyslela, “ poťouchle se zasmála. „Víš, co jsou víkendové pobyty? To je extra super víkend pro uondanou matku středního věku!“ Když jsme se dosmály, vysvětlila mi, že se jedná o sportovně laděný víkend v luxusním hotelu se vším komfortem. Trochu mě to vyděsilo. Já a sport? Vždyť se poslední dobou zadýchám už na třetím schodu...







