Co si asi člověk představí pod pojmem „staré americké civilizace"? Barevné totemy, pérové čelenky, Indiána střílejícího z koňského sedla krátkým lukem po prchajícím bizonovi? Tato kultura, která se vyvíjela zcela stranou od té evropské, zůstává dodnes inspirací i předmětem obdivu mnohých z nás. A čím je vlastně tak jedinečná? V tomto článku se budu zabývat indiánskými zbraněmi - jejich výrobou, materiálem a způsobem, jakým byly užívány.

Především z důvodu nepříliš vyspělého způsobu života se staly zbraně pro Indiány naprosto nezbytnými. Obecně vzato je využívali ke třem účelům - jako nástroj každodenní potřeby, proti nepříteli a k lovu. K výrobě byly užívané velice rozličné materiály - od nejčastějších jako dřevo, kůže či kosti, až po parohy, šlachy a podobné. Technika užívání kůže byla vymyšlena vskutku důmyslně - kůže se vodou roztáhla a byla obmotána pevně kolem hrotu a dřeva. Jakmile uschla, stáhla se a nástroj výborně držel dohromady, nebylo takřka možné ani ho zlomit.

Velmi typické pro kulturu starých amerických civilizací bylo četné zdobení prováděné jednoduchými ornamenty. Využívány k tomu byly kromě proslulých pírek korálky, kůže a velmi často ostny z urzona. Jednalo se o severoamerické zvíře připomínající svým vzhledem dikobraza, avšak s kratšími bodlinami.

Nejrozšířenějšími zbraněmi Indiánů byly luky - celodřevěné, někdy se k jejich výrobě používala i nevydělaná kůže. Tětivy se zhotovovaly ze šlach zvířat. Dostřel býval velký, přestože délka zbraně obvykle čítala pouhý metr, aby bylo možné užívat ji při jízdě na koni. Indiáni, kteří nepotřebovali střílet ze sedel, kupříkladu kmen Siriono, zhotovovali luky někdy i dva metry dlouhé.