Kdo chce opravdu znát, jak to s námi bude, měl by začít na stránkách Českého statistického úřadu, konkrétně například zde. To nejzákladnější, co je nutné znát před tím, než budeme hodnotit návrhy současných politiků (připomínám, že drtivá většina z nich kouká jen na jedno volební období, přičemž ani to nemá zdaleka jisté), Vám nyní předkládám. Perpetum mobile na tisk peněz zatím nikdo nevymyslel. Zdrojem peněz pro důchody lidí jsou prostě zase jen lidé. Tak se podívejme na prognózy.
Kdyby snad přeci jen měl někdo raději psaný text než grafy, zde je překlad prognózy Českého statistického úřadu do slov:1) Do roku 2065 bude postupně počet obyvatel České republiky klesat až na pravděpodobných 9, 5 mil.2) Bude také klesat počet dětí od 0 do 14 let, tedy budoucích „produktivních“.3) Naprosto zásadně ubude lidí ve věku, který chybně označujeme za produktivní, tedy od 14 do 64. Proč jej podle mě označujeme chybně? Protože já za produktivního považuji toho, kdo tvoří hodnoty, o které má někdo jiný zájem a zaplatí za ně. Z tohoto pohledu znám obrovské množství neproduktivních lidí v této věkové kategorii, zatímco znám také dost těch na 64 let, kteří by v produktivitě své práce hravě strčili třicátníka do kapsy. Ze současných cca 7, 2 milionu produktivních (zůstaňme u toho termínu) lidí jich bude v České republice v roce 2065 jen cca 5, 3 mil. A to jsou v tom i byrokrati, jimž jsem se věnoval v polemice o produktivitě...4) Jedinou skupinou obyvatel, jejíž počet strmě poroste a to o cca 100%, jsou důchodci od 65 let výš. Bude jich kolem 3 milionů.Nevím jak Vy, ale já mám poměrně jasno. Na důchod prostě nespoléhám a každému radím totéž. Koneckonců makat co nejdéle i v oficiálním důchodovém věku přináší nejen obživu a peníze, ale udržuje to v kondici fyzické i duševní a člověk zůstane v kolektivu s pocitem, že k něčemu stále je. Ostatně vážení, ono to ani jinak nedopadne. Ti lidé, co zbudou a měli by svými vyprodukovanými hodnotami uživit i všechny ostatní, nejenže budou ubývat, ale také jim stále vyšší a vyšší daně a odvody rozhodně nebudou pochuti a je velmi pravděpodobné, že ani jimi vyprodukované hodnoty nebudou stačit. A na tohle jsou a budou krátcí i sociální inženýři.Nehrajme si tedy s čísly a rádoby řešeními různých reforem, která jen matou a zastírají podstatu problému. Stejně to dopadne bledě, když zůstaneme u modelu sociálního pseudosolidárního státu. Pravými problémy jsou podle mě upjatost k nějakému datu našeho života a hlavně postupná ztráta mezigeneračních vztahů a vazeb v tradičních rodinách. Prostě bude z mnoha úhlů pohledu nejlepší, když budeme makat co nejdéle to půjde a v rodině se vrátíme ke kořenlm její podstaty. A tou, ať to někdo bude považovat za klišé či nikoli, je láska k rodičům a přirozená povinnost se o ně postarat stejně, jako se oni starali o nás.
