v práci to už vědí a petr s mufinkami čokoládovými taky. přinesl mi poštu a v ní jeden ze slovenska. ze slovenska od dědy. děda s tiskacím písmem rozvážně psaným těžkou rukou velikých liter. co dělám, a kdy se chystám na francii a jestli nestrádám. sakra. nový člověk a blízký najednou z ničeho nic potřebuje vědět. jana kouká a civí a znovu se vnoří do hlasu dědova. a ví, že jen tak nemůže, nedokáže lhát a vlastně nemá důvod a vlastně je ráda, že může říct, napsat.
doktor sedí u lůžka a v ruce drží láhev vína. láhev vína ve špitále je podivná. možná jo, možná mají nové metody a příděly archivního pro správné pacienty. téměř odporné sklenky špitální dostaly bílej zlatavej mok k úsměvu. „potřebuju se s tebou poradit, jano. tvé koleno mi přišlo docela vhod a můžem do něho říznout a udělat více, než jsem myslel před rokem. ty jsi chytrá holka a víš, že nic není jen tak. a proto jsem tady a ptám se, jak moc bys ráda a jak moc bys chtěla riskovat vozejk, když koleno nebude chtít.“ jana už opravdu ví a jen trochu chutná ten dobrý muškát moravský, jak jí to jen opuchlá pusa dovolí. „já to tušila, já o tom už dávno přemýšlím, odtuší. a chci jít do toho se vším.“
