jako když padne mlha na večer a město zmizí. ale všichni se tváříme, že to tak není, že tam někde kolem nás to město, ta naše existence je. a možná že to pouze naše víra, naše touha vrátit se do toho našeho města, naší jistoty, ta nám dovolí se vrátit z mlhy do krásného všedna.
i když sám varován hledím do zrcadla a mé zděšení je tam. ohmatávám si nevěřícně svůj oblyčej. její půlku, která je ještě vidět a pak tu druhou, kterou ještě cítím, ale není tam.
jak něco může nebýt? půlka mého já mi chybí a přesto je tam! další zděšení jak nevidím ani tu ruku probírající se „tou“ nevidetelnou tváři. uklidňuju se, nemůžu nic a panika mizí. slyším a vnímám to své kolem mňe vymyšleno a přemýšlím jak dál. plížím se kolem zdí a zdravím známého. všichni jsou na první pohled celý, jen mně je zatím polovina. letmo se zahlédnu, zastavím u výlohy a tam s nejasnými rysy jedné půlky, stracenec s vyhaslým pohledem pouhého oka.
bez přítomnosti sedím v kavárně s barmanem s převázaným okem. barman si mně nevšímá a já nemám sílu myslet. nemám sílu na nic, jako by mi chyběla půlka mně. ale moc dobře vím, no dobře, tuším, že ta chybějící ve skutečnosti vůbec nechybí, jenom teď není vidět. jako když padne mlha na večer a město zmizí. ale všichni se tváříme, že to tak není, že tam někde kolem nás to město, ta naše existence je. a možná že to pouze naše víra, naše touha vrátit se do toho našeho města, naší jistoty, ta nám dovolí se vrátit z mlhy do krásného všedna. a dost možná, že jednou až nás znovu tiše zakryje hustý opar co jen tak lehce zapomene na světlo, na všechna ta světla kolem a jen tak mávnutím ruky popře vše o čem jsme přesvědčeni, jako o nemněnosti svého času, že nám zůstane nablízku i do druhého dne.
a my nebudem mít dost víry jednoho takového mlhou začazeného veřera a jen s křečovitým úměvem za oknem všech putik se budem opíjet svou jistotou druhého dne. po každém průšvihu, po každé katastrofě přišel jakoby nic druhej nijak se netvářicí a proto krásnej novej den. a tak i já půjdu čekat konec jednoho dne, který náhodou, jen čistou náhodou není úplně jak bych chtěl. a jak bych chtěl?! a co když jsem to já sám kdo chce aby se něco změnilo, aby něco bylo jinak. jinak, ale ne až natolik abych si zoufal, ne natolik abych se nepoznal. kousek změny, která nekřičí tak, že si budu zacpávat duši. děravou, proděravěnou duši bez opory, bez jediné konstanty pro svůj vnitřní klid. a dost možná, že jsem přišel o půl osobnosti, jako ti náhodní obyvatele tohoto města bez domů, ulic, úřadů a kostelů, který přestali druhého mlhového dne věřit, že nějaký nový ještě zbude.
