880 mil. 1408 kilometrů. Přesně tolik nás čekalo, abychom po silnicích spojili body Dodge City a Chicago. Jako byste jeli z Prahy nějakých dvě stě kilometrů za Londýn. Byla půlnoc a my vyráželi z města rodea vstříc moderní civilizaci. Vzhledem k tomu, že jsme si ve městě padouchů protáhli o dva dny pobyt, nebyl prostor na spánek. Museli jsme se dostat do Chicaga co nejrychleji, během patnácti hodin.

Ještě večer jsme totiž museli město, které proslavil legendární gangster Al Capone, opustit. A tak, jestli jsme chtěli ve vychvalovaném centru plném vysokých mrakodrapů něco stihnout, potřebovali jsme k jezeru Michigan dorazit do tří odpoledne.

Áda uháněl nocí a míhal se jedním státem za druhým. Kansas, Missouri, Illinois. První štreku si vzal na starost Pepe, druhou já, popolední dojezd byl zase na bratránkovi. Smutné bylo, že místo abych se za jeho vlády volantu vyspal, doháněl jsem resty. Deník, fotky, účtování. Když jsem v půl šestý ráno sedal za volant, byl jsem všechno, jenom né vyspalej. Áda už ale ani nepotřeboval moc navigovat, on už si frčí Amerikou tak nějak samovolně.

Vypadalo to, že nás vysoká silueta chicagského středu přivítá dokonce s předstihem, ovšem nebylo tomu tak. Pepe si v průvodci přečetl, že do čtvrt na čtyři se můžou i obyčejní smrtelníci zadarmo podívat, jak čile se obchoduje na proslulé burze (obchoduje se zde s třetinou světové průmyslové a zemědělské produkce), a rozhodl se, že to prostě musíme stihnout. Musím ocenit, že vytrvalost má opravdu velikou. Kdybyste viděli, s jakou vervou nadával všem čertům a hromům, řidiče nevyjímaje, že ho v šílené zácpě těsně před Chicagem zdržují, to bylo na oskara.