Ráno byl čas tak akorát na to, pořádně se nasnídat a vyrazit. Norm už byl dávno v práci, a tak se mnou v domě kromě psů zůstala jen Jill. Jak už jsem si skoro zvykl, připadal jsem si jako král. Jen co jsem v kuchyni usedl, letěla na stůl skvěle pečená slanina, míchaná vajíčka, dva hrnky kakaa a salát. Opravdu marně pátrám v paměti, na co bych si mohl z všeho toho komfortu alespoň trošičku postěžovat. Snad televizi by dole mohli mít větší. Úhlopříčka 136 už není nic neobvyklého...

V půl jedenácté mě Jill vysadila na konečné metra a přišla chvíle posledního rozloučení. Objali jsme se a popřáli hodně štěstí. "Tak se zase uvidíme, určitě, " slíbil jsem jí. "Tu fialovou gumičkou od Caroline mám tady na ruce. Na památku." Jill se usmála a podala mi v ruce srolovanou ruličku bankovek. "Užij si ještě ten jeden den v New Yorku." O tom, že bych si padesát dolarů nevzal, nemohla být řeč. Urazil bych ji.

Už je toho nějak hodně, toho loučení. Jak jsem již psal, jsem vítací typ. Jak říkal správně Svěrák, aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení. Ovšem vždyť já se loučím skoro pořád. V Anglii s lidma z práce, doma, když se na měsíc stavím, ale vzápětí zmizím do Austrálie, v Sydney s Pepínem a klukama z práce, s Přémou, Šárkou, Pepem, v rychlosti s Jerrym, teď s Jill a její báječnou rodinou. Zítra mě čeká Jenna a až na skok zavítám zpátky do hotelu Hanbury Manor v Anglii, bude se kolečko loučení s Arnisem, Crisem, Marianem, Betty a dalšími, opakovat znovu.

Mám to privilegium, že se můžu loučit. Potkal jsem na cestách neuvěřitelně moc dobrých lidí, spoustu z nich zůstane navždy kamarády. Ovšem ta loučení, ta mi někdy dávají zabrat. Je pravda, že někdo tyhle problémy nemá. Má svých své jisté doma, a na všechny potencionální přátele z celého světa se v tomhle životě asi nedostane. Ne všichni alespoň trochu načichli k vůni světa. Ovšem neměnil bych. Všechno, i tahle cesta, má svůj důvod. Takže se budu s veselým výrazem smutně loučit dál. S nadějí, že ty lidi, kteří za to bez výjimky stojí, ještě někdy uvidím.