Nepamatuju se, že bych se někdy během dvou měsíců v Americe vyspal déle jak osm hodin. O nocích, které mají do člověka čerpat nezdolnou energii, jsem si mohl nechat jen zdát. Ono v autě není zle, ovšem k pořádnému odpočinku daleko. Dnes jsem si vše vynahradil. Když jsem pořádně otevřel oči, nechtěl jsem jim věřit. Na mobilu svítil čas 16:35. Bylo odpoledne.

To se tak stane, když usnete v šest. Veškerý pracovní plán tak šel stranou, skočil jsem k Mirovi do auta a vyrazili jsme za další salvou vzpomínek. Do hotelu Marriott Hanbury Manor. Hodně lidí, hlavně kamarádů, jsem už viděl, ovšem bylo jasné, že v hotelu budou lovit v paměti mou hladce oholenou tvář a krátké vlasy další. Poznával jsem tu cestu. Bylo to, jako bych kroutivou asfaltkou kličkující mezi golfovými jamkami jel včera. Vsadil bych se, že devět měsíců to nemůže být, ale datum nelže.

Jako první mě uviděla Edyta, naše blonďatá polská supervizorka, která nám v začátcích tak dávala do těla. Nakonec, přestože má ručičky dozadu, jsem na ni ale nemohl říct špatné slovo. Ještě víc překvapen byl starý vlk Chris, stále obsluhující místní kantýny.

"For gods sake, it´s really you?" ptal se mě s překvapeným výrazem typicky anglickou mluvou. "Welcome back. Tell me, where have you been, son." A tak to šlo vlastně pořád dokola. Potkával jsem další a další kolegy, kamarády, bývalé nadřízené. Ty, kteří mi chyběli, i ty, které čas téměř docela odvál z paměti.