Několik posledních měsíců tady žvatlám o literatuře. Rozebírám to, co už někdo rozebral, ale když o tom nic nevím, tak můžu přijít s něčím novým, pokud si nebudu všímat okolí, kurzů tvůrčího psaní apod. Tento článek v podstatě píšu pro sebe a ne pro lidi.

„Napsal to na kousek papíru, na vizitku této kavárny. Jsou tu na stole. Dám si ji do kapsy. Nevím ale, kdy nejdříve budu moci k internetu. Cítím se jako odstřižená od prostředí, lidí. Můžu jenom potkávat lidi na ulici, kteří jakoby ani nebyli. Nebo co si myslí o mně? Že jdu do práce? Já mám jenom to oblečení, co mám na sobě. Od včerejška. To zítra už bude vidět na oblečení i na mých vlasech. Možná už teď, ale je to ještě omluvitelné jako nedbalost, nebo to není poznat vůbec. Potřebuji čas na rozmyšlenou.“

Prakticky bezcenný kus textu. Jedná se o výňatek z toho mého experimentálního románu. Takhle to bezcenné opravdu je. Ale tady nejde o děj, ale o syntax. A další:

„Probudila se celá osypaná. A chtěla trochu pomoci od svých přátel. Co? Proč jsem chtěla zvedat dlažební kachle? Chtěli jsme se dívat na brouky? Kdo byl vedle mně? Co jsem to tam dělala? Viděla jsem napsané svoje jméno na papíře. Už nevím, jak bylo. To mě mrzí. Kolik je hodin? Sedm čtyřicet. Už nebudu spát, pustím televizi. Snídani si můžu k tomu nechat přinést, nepůjdu dolů. Co mám s tou vesnicí? Je tam restaurace nebo jídelna nebo něco takového.“