Talíř dobré česnečky mě vždycky po kalbě postaví na nohy. Dodá to energii a česnek přehluší chuť griotky z předchozího večera. Česnečka je pro nás, Čechy, synonymem vyprošťováku. Jiný kraj, jiný mrav. Pro Francouze je tím samým životabudičem gratinovaná cibulačka. Neznám žádného francouze, který by mi potvrdil, jestli je to pravda a jestli se i ve Francii dělá opravdu pokaždé tak, jak ji děláme my. Třeba je to všechno jinak a tak, jak jsme zvyklí si udělat narychlo česnečku my, tak to dělají i oni. Třeba se s tím tak nemažou. Koneckonců kdoví, jak se ve Francii prezentuje česká česnečka. To nechme být. To nevyřešíme.
Po předchozím pokusu udělat francouzské palačinky a po zprávě, že i Ajvngou umí cibulačku uvařit, jsem se rozhodl, že to bude další útok na francouzskou gastronomii. Samozřejmě, že jsem si o tom hodně přečetl, našel jsem spoustu receptů. A v ústech mi ještě zůstávala chuť polévky, kterou jsem dostal na stůl U Tří knížat v Jihlavě. Samozřejmě, že jsem si to udělal po svém a lehce zjednodušeně. Podle receptu to vypadalo na dvě hodiny práce. Ale já neměl dvě hodiny. Za necelou hoďku bylo uvaříno. V restauraci to donesli za půl.
