Vynořilo se to z hlubin minulosti při prezidentské volbě: jeden kandidát říká, že šlo o báječnou věc, druhý, že zas tak moc ne a že on to říkal už předem. Prostí lidé to obvykle v komentářích označují za organizovanou krádež tisíciletí. Tak vytahuji na světlo vlastní vzpomínky; zdá se mně totiž, že to bylo jinak, než tvrdí jedni, druzí i třetí.

Kupónová privatizace se rozeběhla 1. listopadu 1991, dva roky po tzv. sametové revoluci. Jaká to vlastně byla doba? Tehdejší Československo ještě představovalo divoký mix socialismu a kapitalismu. Na jedné straně padly jakékoli bariéry na start vlastního soukromého podnikání, a výsledky byly vidět: fungující soukromé restaurace, kde se číšníci na hosta neškaredili a nenalévali mu pod míru, bující živnostníci, kteří říkali jsme tu pro vás a pro nás tu skutečně byli, nastal boom obchodních společností, které ze Západu dováželi, co jsme si jen ráčili přát.

A vedle toho chodilo osmdesát procent zaměstnanců stále do těch stejných socialistických podniků, obvykle do velkých konglomerátů vlastněných státem, ve kterých se zastavil čas: od nevábného pracovního prostředí přes mizerné mzdy a jednotvárnou práci, která moc nedávala smysl, až k zakonzervování managementu, ze kterého byli sice obvykle odstraněni ti nejkřiklavější bolševici, ale jinak se to tam starými struktůrami jenom hemžilo.

Vůdcové země (především vláda a prezident – činnost parlamentu v té době byla ještě dost nečitelná) tak stáli před obrovským tlakem celé společnosti, tehdy také hodně tlumočeného přes média: dělejte s tím něco. Podívejte se, jak valí soukromé podnikání, podívejte se, jak to umíme, když můžeme. Něco s tím dělejte a hlavně – udělejte to rychle.